Dcery mafiána - BTS

10

Přepravila jsem naše zajatce do dodávky. Letadlem by nás našli a zařídila jsem, aby se vyply všechny silniční kamery v okolí. J šla zařídit zamaskování. Rozdávala jsem rozkazy chlapům, kteří přenášeli bedny s našimi zbraněmi a všemi důležitými věcmi nejen z našich kanceláří.

„D?" zaslechla jsem svou sestru za mými zády. Otočila jsem se na ni.

„Za dvě hodiny dorazí letadla. Nejednoduší bude všechno přebytečný zničit. Zařídila jsem všechno a na povel chlapi spustí odpočet 10 minut a pak všechno exploduje. Do tý doby musíme zmizet."

Kývla jsem. Lepší už to nepůde. Až jim utečeme, zařídíme si základnu jinde.

Když se všichni probudili, jeli už nějakou dobu dodávkou neznámo kam. Všem se motala hlava z uspávadla. Jediná pozitivní myšlenka je ale přepadla ve chvíli, když se jim za pomoci za zády svázaných rukou podařilo se posadit a udržet se i přes rychlou jízdu v sedě: do dosud odkrvených rukou se vrátila barva i život.

Rozhlédli se. Všude byly různě velké krabice. Taehyung něco zahuhlal přes roubík z polospánku, ale hned, jak se probral úplně, zmlkl. Když si všiml i několika mužů, kteří sdíleli už teď malý prostor s nimi, opět se dostavil pocit úzkosti. A nejen jemu.

Po nějaké době ale uslyšeli další auta z venku. Jeden z mužů vzal do ruky vysílačku. Z ní se ozval hlas jedné z jejich únosců. Mluvila anglicky a stejně odpovídal i on. Pak zprávu rozhlásil oním jazykem všem ostatním. BTS zpozorněli. Opravdu slyšeli policie? Našli je? O tom se mohli jenom hádat.

Vozidlo vzápětí zrychlilo a oni se sesypali zpátky do leže. Zvuk aut z venku se ale brzy začal přibližovat taky. Asi tady nebyla vítaná.

Muži se drželi, s BTS to ale tak šťastně nedopadalo. V každé prudké zatáčce to s nimi cukalo a oni naráželi do všeho (nebo na všechny) kolem sebe.

Najednou se začaly ozývat rány. Co se to děje?!