Jak začít?

5 - Jisung

„Jak to že umíš opravovat umyvadla?" Zeptal se konečně Jisung, odpověď ho zajímala už od první chvíle, kdy se o této Minhově překvapivé dovednosti dozvěděl. Jenže ukázalo se, že nováček je výřečnější, než se zdá. Celou cestu od Moderny mu vyprávěl o jeho kočkách a oblíbené hudbě. K jeho playlistu měl Jisung jisté poznámky, ale nechtěl vystrašit onu novou stránku sebe sama kterou mu Minho odtajňoval. Bavilo ho poslouchat všechny poznatky i nesmyslné dodatky. Fascinovalo ho, jak se jeho společník smál nad Jisungovými nepovedenými vtípky, jak se mu koutky úst stáčeli nahoru pokaždé kdy se na něj podíval. Bylo příliš brzy na to, aby tušil, co to znamená, nechtěl si tím tížit mysl. Už od mala mu táta připomínal, aby se nesnažil ovlivnit věci nad kterými nemá moc, málokdy to dokázal ale vždy se podle jeho slov řídil.

„Není to snad základní znalost." Ozval se Minho z pod umyvadla, něco tam soustředěně už asi patnáct minut montoval. Zatím byli doma jen oni a Seungmin s Chanem, kteří byli zalezlí u sebe v pokoji a pracovali na bůh ví čem.

 „Přestaň se vytahovat jak seš skvělej a odpověz. Máš snad pocit, že to tady někdo z nás umí, jako jo jasně jsme umělci, naše mozky fungujou jinak. Ale ty jsi svým způsobem taky umělec, takže by to neměla být výjimka, tudíž jako kdyby to byla základní znalost tak to taky umíme a- „

Minho mu přitiskl ruku přes pusu, aby zastavil jeho zamotané brebtání. Jisung na něj zděšeně vytřeštil oči, Minho se mu do nich na oplátku vážně zadíval.

 „Měl jsem brigádu v restauraci, pracoval jsem tam jako údržbář." Pronesl klidně a pomalu, ruka opustila Jisungova ústa, potom se rozesmál.

 „Jsem nevěděl že se tak rychle dokážeš ztratit." Mezi hlasitými vzlyky chechotu mu pořádně ani nebylo rozumět. Jisung ho přátelsky pleskl po hrudi. 

„Neměl bys náhodou opravovat? Tímhle tempem tady budem až do noci." Pokáral ho jako matka kárá neposlušné dítě. Začínaly ho bolet tváře od uculování. 

„Děláš jakoby, ti to vadilo." Laškovně se na něj podíval těsně před tím, než se dal znova do práce.

"Byla to nejlepší práce, jakou jsem kdy měl. Mohl jsem sníst všechny neprodané zbytky, slušně mě platili a jediné co jsem dělala bylo vyměňování žárovek a opravování záchodů." Ozval se po chvíli znova Minho. Jisung nikdy neměl brigádu, nikdy ji nepotřeboval rodiče ho vždy dokázali finančně podpořit, život nestíhal i bez ní. Občas se kvůli tomu cítil méněcenně.

"Zní to pohádkově." Podpořil Minha v pokračování.

"Jo to bylo." Vypadl ztracen ve vlastních myšlenkách. Jisung ho nechal, pochopil že to pro něj byla srdcová záležitost. Chvíli mlčeli. Jisung pozoroval, jak Minho pracuje. Sebevědomě vybíral potřebné nářadí, přesně věděl, co dělá. Tvářil se soustředěně, podobně jako když tančil. Obočí lehce semknutá k sobě, pohled upřený před sebe. Jen vzpomínka na jeho dnešní výkon v něm vyvolala smíšené pocity. Byl úžasný, nikdy nic takového ještě neviděl, jenže se taky choval jako naprostý idiot vůči Jinovi. Talent je k ničemu, pokud nedokážete pracovat společně.

„Nebýt té práce tak tady ani nejsem." Promluvil náhle Minho.

„Chceš mi říct, že jsi se naučil tančit mezi plotnou a rozbitým umyvadlem? Jestli tohle je recept na úspěch, celou dobu sem dělal něco špatně."

„Ne, tak jsem to nemyslel." Pousmál se. 

„Většina toho, co jsem si vydělal padla na lekce. Měl jsem štěstí, že majitel taneční školy byl gurmán. Paní Cho mi pro něj vždy nabalila její slavné knedlíčky a já mohl trénovat i po zavíračce." Způsob, jakým o těch lidech mluvil byl plný lásky a radosti. Jisung si vzpomněl na svoje začátky, nekončící podpora rodičů, zatímco byl pohlcen ve své práci. Vozili ho z lekce na lekci, mámin studený vývar tajně zabalený v jeho batohu, aby se mohl pořádně najíst. Smích jeho sestry kdykoliv jí zazpíval milostnou píseň.