Jak začít?

26 - Jisung

Od JYPiho podrazu na Chanův rozkaz večeřeli všichni společně, aby se alespoň jednou za den měli možnost potkat. Chan si sliboval, že se takhle stmelí a vyzbrojí proti společnému nepříteli, avšak dosáhl pravého opaku. Každý večer se u stolu sešla skupinka utahaných, nevyspalých a až do morku kostí vyčerpaných chodících těl, které do sebe nacházely čtyři hrnečky kávy a jakékoliv jídlo co Minho uvařil, jen aby měli energii na to usnout.

Minho a Hyunjin byly celé dny zavření v tanečních sálech. Když se po dvou prohádaných dnech nikam neposouvali, donutil je Seungmin uzavřít dočasný pracovní mír a věci se konečně dali do pohybu. Chan oka nezamhouřil, balancoval na tenké linii mezi prací umělce a prací lídra. O Jeonginově pokrocích věděli jen díky kontrolním tréninkům, nikdo moc nechápal jak se zvládá zlepšovat zatímco splňoval všechny závěrečné pololetní zkoušky. Místo krve mu v žilách už musel kolovat čistý cukr. Changbin s Felixem se na snídaně teprve vraceli ze studia.

A Jisung? Jisung byl překvapivě v pořádku. Jsou to jen čtyři písničky, ono se to poddá. Pracoval a dřel jako všichni ostatní, ale taky se řídil Minhovými slovy. Nejlepší dva měsíce jeho života. A on si je hodlal užít, našel si čas na Hyunjina, navštěvoval Chana, vracel se do starých časů kdy skládali společně. Když mu docházela inspirace přišel se podívat na jejich taneční trojici. Tiše pozoroval a nahlas se smál Hyunjinovým urážkám, Minhovu reptání a pokud Felix stíhal a doplnil je svým zářivým talentem, smál se i jeho unaveným pohybům a postupného propadání zoufalství. Aby se necítil tak provinile, než se stáhl zpátky ke své práci, nezapomněl je pochválit, říct jim jak úžasní jsou a jak osvobozující je pohled na ně. Nebyli to jen plané lichotky, svoje slova vybíral s největším obdivem a úctou.

Čím víc si dovolil osvobodit se od přímočarého soustředění se tisíc let vpřed, tím víc si uvědomoval co všechno kolem sebe má. Těch sedm kluků na něm trvale podepsalo, každý svým nezaměnitelným rukopisem. Přísahal si, že až mu bude táhnout na sto, pořád bude mít v paměti vepsaný Felixův úsměv, Seungminovo nervózní uklízení, Hyunjinovi marné kulinářské pokusy, Changbinův zvláštní způsob starání se. Chtěl si na vždy zapamatovat všechny jejich momenty, dobré i zlé. Ubývající dny v kalendáři přilepeném na lednici ho nestrašili ve nočních můrách, prodlužoval si je línými podvečery v Minhově posteli.

Taky se obával že je někdo stalkuje. Před jejich domem už tři dny po sobě vídal mladou ženu, nedokázal poznat jestli na někoho čeká, stála neklidně pár metrů od dveří a sváděla jakýsi vnitřní boj. Když s ní dneska Jisung navázal oční kontakt malinko se usmála a Jisung by přísahal, že ten úsměv už někde viděl, ale pro lásku boží i neboží si nemohl vzpomenout kde.

Tak nebo tak na tom stejně nezáleželo, protože během následujících třiceti osmi minut, se rutinně klidný podvečer proměnil v jeden z těch, kdy se čas zdánlivě zastaví. Byly v Minhově a Jeonginově pokoji, nikdo jiný na bytě nebyl. Minho se válel nahý v znesvěcených dekách a Jisung přes sebe měl přetažený jen Minhův modrý pletený svetr.

„Umíš na ni hrát?" Zeptal se Jisung, v rukou svíral Minhovu kalimbu, kterou měl uloženou v nočním stolku.

Minho zakroutil hlavou, vlasy mu přitom spadaly do obličeje a Jisung musel bojovat a akutní potřebou ho zlíbat. „Děda ji dal babičce k jejím osmnáctinám, už od mala mi říkali, že na ni může hrát jen ten kdo zažil alespoň tisícinu z jejich lásky." Na konci věty se zatvářil kysele, ale Jisung ho prokoukl skrz na skrz.

„Já myslel že na pověry nevěříš." Zasmál se Jisung, kalimbu vrátil na její místo. Naklonil se před Minha, prsty uhladil neposedné pramínky vlasů, které mu zakrývaly oči. Palcem přejel po jeho tváři, neměl na ní jediné znamínko, ani pihu, jako socha starých mistrů vytesaná do bílého kamene. Políbil ho na koutku úst.