Jak začít?

23 - Minho

Poslední týden zmizel v rutině. Trénink, studio, trénink, Jisung. Zas a znovu dokud nepřišel kontrolní den. Už od rána postrádali Changbina s Felixem, našli je ve studiu. Oba dva dospávali několik probdělých nocí.  Felix byl schoulený na gauči a Changbin si ustlal na koberci v hromadě rozházených papírů. Minho nikdy nepochopil jak se někdo může dostat až sem, do momentu absolutního vyčerpání. Znal svoje hranice, uměl je překračovat, ale nikdy ne do takové míry aby musel spát na zemi schoulený do klubíčka v mikině, kterou nosil už alespoň tři týdny v kuse.

„Mám je vzbudit?" Pošeptal Jeongin. Chan pokrčil rameny, opatrně popošel blíž k hromadě papírů, kupících se všude kolem a ten nejvíce popsaný začal číst.

„Budit Changbina zní jako špatný nápad." Konstatoval Jisung, když se nikdo jiný nesbíral k odpovědi.

„Mohli bychom vzbudit Felixe a donutit ho vzbudit Changbina." Navrhl Seungmin, zatímco sbíral prázdné kelímky od kávy a obaly od sušenek.

„Zbláznil ses, konečně ho Changbin začne snášet a ty bys to chtěl takhle zkazit!?" Hlasitým šeptem pokáral Seungmina Hyunjin.

„Moment, Changbin neměl rád Felixe?" Divil se Minho, tahle informace mu musela uniknout. S Changbin mu přišel blízký, i přesto že o něm téměř nic nevěděl a Felix byl sluníčko, co víc dodat. Navíc měl pocit, že ti dva jsou pořád spolu. Sdíleli pokoj, pracovali spolu, jen málokdy je zahlédl odděleně. Asi proto ho nikdy ani nenapadlo, že by se navzájem nesnesli.

„Ajo vlastně, tys u toho nebyl." Uvědomil si Hyunjin a pokračoval. „Když Felix přijel, Changbin ho nemohl vystát. Odsekával mu, dělal nemístný poznámky, neustále ho shazoval. Changbin byl vždycky emočně ledovej, nikdy nevíš co si myslím, těžko poznáš jestli tě chce zabít nebo obejmout. Až na Felixe samozřejmě, toho nemohl vystát. Časem se to zlepšilo, nechával si svoje poznámky pro sebe, nebyl milí, ale aspoň byl snesitelný. Všichni jsme tak nějak počítali s tím, že když spolu budou sdílet pokoj všechno se zase zhorší. A vono ne, právě naopak."

„Aha, to jsem netušil."

„Ale co kecáš, jsem si jistej, že jsem ti celou tuhle jejich historii vyprávěl alespoň třikrát." Ozval se opět Jisung, který se mezitím přidal k Chanovi a pročítal si texty rozházené po zemi.

„Pořád jen mluvíš, kdo si to má všechno pamatovat." Zasmál se Minho. Jisung ale odmítal něco takového snášet. Natáhl se po nebližším prázdném kelímku, který Seungmin ještě nestihl uklidit a hodil ho po Minhovi. Jenže Jisung měl příšernou mušku, namísto Minha trefil Jeongina, který leknutím couvnul o krok vzad a shodil tak odpadkový koš. Hlasitá rána kovu dopadajícího na podlahu účinně ukončila předcházející debatu o tom, zda by měli Felixe a Changbina vzbudit nebo nikoli.

Changbin sebou cukl, zmateně se rozhlížel po místnosti. Loktem šťouchl do Felixe.

„Co tady kurva všichni děláte?" Zamručel rozespalým hlubokým hlasem.

„Za prvé slovník. A za druhé víš vůbec kolik je hodin." Ozval se Chan s pohledem zabořeným v textech. Changbin potřásl hlavou, promnul si oči a poslepu se natáhnul pro telefon, aby skontroval čas.

„Jo jasný, kontrolní trénink." Konečně přestal mžourat očima proti světlu, znovu dloubnul do Felixe. Changbin se zvednul, upravil si pomačkanou mikinu a začal sbírat všudypřítomné texty. Za malou chvíli mu přišel na pomoc ještě na půl spící Felix.

„Vypadáte strašně." Upozornil na nepřehlédnutelné Chan.

„Ano od tebe to opravdu sedí." Uteklo Changbinovi, nemýlil se. Nebylo to tak dávno, kdy v podobném stavu nacházeli v kontrolní rána Chana.