Dvůr slibů a tajemství

Julianea 10.

Poslední, co jsem si dokázala věrohodně zpětně vybavit, byla hladina krvavě rudého vína ve skleničce. Opojný šum v mé hlavě a teplo alkoholu postupně naplňující mé tělo až ke konečkům prstů a koncové cípy křídel.

A že to byl tak kurevsky úžasný pocit.

S Mneme jsem se rozloučila, když večer zavírala kavárnu. To jsem ještě byla celkem při smyslech.

Jenže mě asi napadlo dát si něco ostřejšího jinde, kde by bylo otevřeno déle.

Dál už všechno bylo jako v mlze.

Dle hlasitého křiku racků venku jsem mohla odvodit, že se mi podařilo dojít či doletět někam do postranních uliček přístavu. Mému správnému úsudku napovídaly i rybářské sítě rozvěšené po modře natřených zdech hospody. Což by možná vypadalo hezky, kdyby všude nesmrděl všudypřítomný odér zvratků a zkaženého jídla.

Po pár skleničkách už mi ale i ten smrad tolik nevadil.

,,Nalej mi další," zahučela jsem a ztěžka mávla paží. Bylo by jedno, zda mě uslyší celý lokál. Jestli právě sedím celá rozcuchaná, s hořícími tvářemi a velkou skrvnou od čehosi na haleně na baru kdesi v méně osvětlených uličkách Iastry a každý mě tak může vidět.

Bylo mi to úplně jedno.

Vždyť mě tu ani mnoho očí vidět nemohlo; kromě mě tu byla jedinou další živou duší žena za barem. Měla na hlavě zamotaný černý rozcuchaný drdol, co už začínal připomínat spíš dredy než vlasy a něco žvýkala v puse. Nevypadala zrovna přátelsky, ale dokud mi byla ochotná dolít sklenici, nevadilo mi tolerovat její zamračenost.

,,Slečno," zkusila na mě promluvit, zatímco utírala prázdnou sklenici ,,nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad."

,,Tak za prvé; neříkej mi slečno," zvedla jsem varovně prst. Rázem se začal kymácet ,,jsem vdaná, už pěkných pár let. Za druhé; nezajímá mě, co si myslíš, prostě mi nalej. Cokoliv."

Žena však přestala utírat půllitr a prudce s ní třískla o bar.
,,Ne."

Zvuk nárazu skla o linku a její odmítnutí mě zaskočilo.
,,Ale no tak, je to nutné? Zase tolik jsem toho nevypila."

Jen tři, možná čtyři panáky něčeho, co vypadalo jako míchanice rumu a ještě něčeho, co jsem nedokázala identifikovat. Ale bylo to dost silné. Také bylo možné, že jsem do sebe obrátila i celý jeden korbel hodně hořce chutnajícího piva. Normálně bych takovou odpornost pravděpodobně hned zase vyklopila ven, dnes jsem ale uvítala jeho pachuť víc než bych si dokázala připustit i za střízliva.

,,Podívejte se, milá paní," ostře zdůraznila poslední slovo ,,máte pravdu, zdaleka v sobě nemáte tolik alkoholu co jiní štamgasti tady u nás, ale rozhodně poznám, kdy má kdo dost. Už je dávno po zavírací době a já potřebuji zavřít podnik."

Odfrmkla jsem si a vycenila zuby. S barmankou to ale ani nehlo. A něco se hnulo ve mně. Asi to byl žaludek. Nebo střeva... Nebo nějaká jiná část trávicího traktu?
,,Jak to se mnou mluvíš?" Naklonila jsem se přes bar a v nose ucítila prostředek na mytí nádobí ,,víš, kdo já jsem? Kdo jsou moji příbuzní? Kdybych chtěla, stačilo by jediné slovo a celej tenhle pajzl ti tady zavřou, pokud mi teď nenaleješ další!"

Na důkaz své výhružky jsem práskla dlaní o bar a celým tělem mi projelo nepříjemné brnění a do úst se mi nahrnula krev. Rozmlženě jsem zahlédla, jak se mi kolem zápěstí ovinul tmavý stín.

Chvíli jsem zůstala zkoprněle stát. Barmanka se zrovna chystala spustit kázání a začít se se mnou přít, i ona ale ztuhla její ústa zůstala trochu komicky pootevřená.