Dvůr slibů a tajemství

Julianea 27.

Sotva jsme s Merin vyšly z kanceláře správce a ověřily si, že dveře jsou pevně zavřené, vyměnily jsme si pohledy.

A obě vyprskly smíchy.

,,Ty jsi... Právě... Ukázala..." Ani jsem nedopověděla větu a dostala další záchvat.

,,Jestli má v plánu mi zírat na prsa, ať ale počítá s odvetou," i Merin se smála, pak si ale upravila už tak nevýrazný výstřih úboru. Svou obdařenost zkrátka plně zakrýt nemohla ,,s pár takovými muži už jsem měla tu čest a nechat je, aby na mě jen tak zírali jako na kus masa opravdu nehodlám."

,,Paní Sandén a Yelarigas," přistoupila k nám ta drobná nejspíš asistentka, která nás předtím uváděla do pracovny.

,,Slečno Yelarigas," opravila jí Merin a stále celá vysmátá pohodila hlavou ,,dám vědět, pokud ze mě jednou bude paní, ale do té doby si potrpím na toto oslovení."

Žena znervózněla a dlaní si nenápadně uhladila vlasy stažené do drdolu.
,,Ovšem, slečno. Asi bych vás měla dovést na vaše ubytování, pan správce mi však nechal v kaslíku vzkaz o požadavku dvou samostatných pokojů na kasárnách pro ženy. Nějakou dobu potrvá, než vám budou připraveny, proto by asi bylo lepší, kdybych vám ukázala jídelnu. Samozřejmě nebude vadit, když si budete přát se stravovat v soukromí na svých ubikacích, nyní ovšem musíme narychlo najít dočasné řešení a..."

,,Nevadí mi stravovat se v jídelně," zarazila jsem jí, než by se stačila ve svém mluvení se zadrhávat. ,,Jen nás bez obav dověďte tam, ráda si po té cestě sem dám už teď časný oběd."

Rozhodla jsem se, že zůstanu u vykání, odpustit jí vojenské způsoby. Ta žena opravdu nevypadala jako příslušnice armády.

Chtěla jsem vyrazit vpřed, ale Merin mi zlehka poklepala na rameno.
,,Nebude lepší, když se nejdřív převlékneme? Nemyslím, že sedět v plné místnosti v téhle uniformě bude příjemné"

Zastavila jsem se v půlce prvního kroku.
,,Souhlasím, ale kde? Nemáme si ani kam dát své věci."

Naše průvodkyně však váhavě zvedla ruku, jako by seděla někde na výuce.
,,Možná se můžete převléknout v mé pracovně. Není moc velká, ale dá se zamknout, pro ponechání vašich věcí v bezpečí by mohla stačit."

,,To zní jako dobré řešení," pochválila jsem jí a otřela si hřbetem ruky čelo. Opravdu mi bylo vedro a možnost vzít si na sebe něco ne tak zatepleného bych ocenila.
,,Jak se jmenujete?"

,,Aiyana," odpověděla nesměle.

,,Dobrá, Aiyano, ukažte nám svou pracovnu."

Místnůstka, kde měla Aiyana své pracovní zázemí byla přesným opakem té, kde nás přijímal správce. Už v tak dost stísněném prostoru měla všude hromádky papírů, nejspíš pečlivě rozdělené na vyřízené a nevyřízené. Ve stěně spojující kancelář její s tou jejího nadřízeného pak byl menší otvor s kaslíkem, kam ji určitě ukládal ony vzkazy, nebo spíš rozkazy, co vše má ještě zařídit.

Samotná Aiyana vyčkala na chodbě, Merin jsem však umožnila, aby nemusela. Jen jsme se k sobě navzájem zdvořile otočily zády.

,,Toto jsou ty momenty, kdy jsem tak ráda, že nemusím ve své práci jen sedět u stolu," Merin si odepnula z kalhot opasek a ten s celkem velkou ránou spadl na zem. Byla až příliš hlasitá na to, aby tam měla jen dýku. Ne, musela sebou mít větší a těžší zbraň.

,,Proto ses rozhodla být hraničářka? Abys byla většinu času na nohou?" já si rozepla krátký teplý kabát, dámskou kazajku pod ním a zůstala na chvíli stát jen v delší košili, kterou jsem pod uniformou nosila a vytáhla si z tašky lehčí vršek. Jak jsem se ale trochu předklonila a stáhla si teplé kalhoty, zavadila jsem rukou pravé stehno a sykla bolestí. I po dvou týdnech od toho trapného momentu, kdy pode mnou praskla police jsem stále měla na noze modřinu. Už sice značně vybledla, pořád ale trochu bolela, zvlášť, když jsem na ni občas zapomněla a omylem se tam praštila.