SwingersCZ

Část třetí: Swingers

Černý mercedes, automobil, jehož kupní cena by se pohybovala v milionech korun českých, ujížděl směr východ Čech už něco přes hodinu.

Za tu dobu se toho Petr z Hanou mnoho nedozvěděli. Vilém, sedící za volantem, byl ve svých odpovědích na otázky skromný, nejčastěji se uchýlil k prostému „Ano", či „Ne".

To podstatné, co se dvojici upířích zelenáčů podařilo z šoféra vytáhnout bylo, že zeměkoule je upíry osídlena jen velice řídce. Podle všeho existovalo po celém světě v různých zemích několik desítek klanů, jejichž počty jsou však zanedbatelné. Upír, jako takový je tedy vzácností. Na Petrovu otázku, kam až do minulosti sahají první upíři, Vilém neznal odpověď. „Moc historiků mezi upíry nenajdete, abych tak řekl. Nejstaršímu upírovi, kterého já znám je přes osm set let."

„A kdo je to?" zeptala se Hana, které toto téma velice zaujalo.

„Žena, která tvrdí, že upíři zde již byli dávno před ní. Nesmrtelnost se však přeceňuje. Upír věkem či nemocí nepojde, může však zemřít při nehodě nebo při boji, což se dřív nebo později stane."

Petr svraštil obočí. „Dobře, jak je ale možné, že je nás oproti lidem tak málo?"

Vilém si dal s opovědí na čas. „To je příteli otázka, na kterou bude lepší, když vám odpoví má paní."

„A kdo je vlastně ta tvá paní?" nevydržela to Hana.

„Moudrá žena."

Petr nad jeho výřečností zavrtěl netrpělivě hlavou. Chystal se nenechat Vilémovi záhadné odpovědi záhadnými, když v tom automobil zastavil. Nacházeli se před budovou krajského soudu v Hradci Králové.

„Musím si tu něco zařídit. Za nedlouho jsem zpět." řekl Vilém a bez dalšího vysvětlení odešel.

Čekali, jak jim řekl. Když se do hodiny nevrátil, zašla Hana do nejbližšího obchodu pro něco k pití, zatímco Petr znuděně surfoval ve svém telefonu po internetu. Vilém se objevil po páté hodině odpoledne, téměř po sedmi hodinách od svého odchodu. Popuzený Petr, připraven opřít se do muže, jenž je tu nechal půl dne čekat, se při pohledu na Viléma zarazil. Košili měl špinavou a místy potrhanou. Ve tváři byli patrny šrámy po úderech, z rány na rameni mu vytékaly pramínky krve.

„Co se ti stalo?" zeptala se ustaraně Hana.

„Obchod. Nevyšel podle představ."

Petr se zatvářil zmateně. „To je všechno, co nám k tomu řekneš?"

Vilém přikývl. „Co jsem za dobu mé nepřítomnosti dělal, není vaše věc. Nasedněte prosím, budeme pokračovat v cestě."

Hana ze svého zavazadla vytáhla bílé tílko, kterým Vilémovi obvázala evidentně řeznou ránu na rameni, za což se jí na znamení díků poklonil. Vilémův způsob vyjadřování Haně připadal zvláštní. Jako by se vedle něho vrátila v čase o sto let zpět. Zhruba další hodinu ujížděli dále na východ.

Tak se nezlob, že jsem takovej vůl

a nedělil se s tebou na půl.

A zapomněl jsem se tě občas ptát

jak se máš a co si k snídani dáš?

Prozpěvoval z rádia hlas Marka Ztraceného ve chvíli, kdy se před nimi objevil kopec, na jehož vrchu se ve tmě rýsoval obrys majestátné budovy.