[CZ] LIFELINE (Jilix)

I.

O OSM LET POZDĚJI

Felixovi jako obvykle zazvonil budík o půl páté ráno. Přetočil se na břicho, s námahou se natáhl po telefonu a několika naučenými pohyby protivný zvuk vypnul. Poté se zrovna rozpleskl na záda a otočil hlavu ke svému spolubydlícímu, který ležel rozvalený na své půlce postele a měl přes obličej nataženou peřinu. Tiše mu záviděl, že může vstávat až o dvě hodiny později.

I přes veškerou počáteční lenost se odkryl, ze skříně vytáhl věšák s úhledně pověšenou uniformou a doplahočil se i s ním do koupelny. Když rozsvítil světlo, musel si na chvíli překrýt obličej rukama. Bylo znát, že se už blíží poslední měsíc roku, rána už zdaleka nebyla tak jasná.

Když se konečně rozkoukal, vyčistil si zuby a umyl si obličej, načež se rychle osprchoval. Potom se oblékl a co možná nejtišeji se odplížil do kuchyně. Zatímco se vařila voda na kávu, v lednici lovil máslo a vejce.

Zrovna se chystal obrátit omeletu na druhou stranu, když ucítil pár paží, jak se mu omotává kolem pasu.

„Dobré ráno," zamumlal Jisung a tiše si zívl, načež si položil hlavu na jeho rameno.

„Dobré ráno," usmál se Felix a na chvíli otočil hlavu směrem k němu. „Vzbudil jsem tě?"

Menší z dvojice zavrtěl hlavou. „Ne, vzbudil jsem se sám od sebe."

„Vážně?" nadzvedl pihatý obočí.

„Vážně."

Felix skepticky našpulil ústa, ale přesto přikývl a konečně obrátil omeletu na druhou stranu. „Jak ses vyspal?"

„Dobře. Doufám, že mi to dneska k něčemu bude," zasmál se sangvin. „Co ty?"

Druhý s úsměvem znovu obrátil pohled k pánvi. „ Taky dobře. A neboj, bude to v pořádku. Jsi šikovný."

„Díky."

Netrvalo dlouho a Felix už byl po snídani. Nádobí nechal ve dřezu s tím, že ho umyje večer, až se vrátí z práce. Obul se do černých bot a přes rameno si přehodil černou tašku, ve které jako obvykle měl peněženku, telefon a klíče.

„Dávej na sebe pozor," pohladil ho Jisung po rameni, když odemykal dveře.

Felix se k němu otočil čelem. „Budu, díky. Ty taky."

Menší z dvojice se pousmál a přikývl.

„Děje se něco?"

Jisung zavrtěl hlavou. „Nic se neděje, jen... jsem trochu nervózní z té nové práce."

Felix ho bez otálení objal a pohladil ho po vlasech. „To zvládneš. Kdyby se cokoliv dělo, víš, že mi můžeš kdykoliv zavolat."

„Já vím," zamumlal sangvin z jeho ramene a přitulil se k němu ještě víc.

Pihatý si tiše povzdechl a zahleděl se do stropu. Jak moc se mu nechtělo do práce. Chtěl zůstat s Jisungem doma, přednostně zabalený v dece a koukat na béčkové filmy. Jenže to bohužel nemohl, volno měl až za tři dny.

Sklopil pohled k hodinkám na svém zápěstí. Za chvíli bude půl šesté. „Musím jít, Hanji. Minho mě zastřelí už mezi dveřmi, jestli přijdu pozdě."

Jisung tedy, ač nerad, svého spolubydlícího propustil z objetí.

Felix se kousl zevnitř do dolního rtu a znovu se zahleděl na Jisungovu tvář. Na tvář osoby, která s ním byla, když mu bylo nejhůř. Na tvář osoby, která mu trpělivě vysvětlovala matematické vzorce, které mu ne a ne dojít. Na tvář, která se na něj usmívala, když mu konečně odezněly všechny příznaky leukémie. Majitel té samé tváře se o něj také bez jediné stížnosti staral, když strávil téměř dva měsíce doma v posteli s poraněnými zády. Také ho rozesmíval, když se cítil mizerně. A on mu za to byl neskonale vděčný a...