[CZ] LIFELINE (Jilix)

II.

Minho vycházel z kanceláře, když uslyšel zabouchnutí vchodových dveří. Nic moc si o tom nemyslel, třeba si někdo nechal poslat balík do práce. Protáhl si ramena a sešel pár schodů, aby zkontroloval dění na oddělení. Několik zaměstnanců mu kývlo na pozdrav. Vše na první pohled vypadalo v naprostém pořádku, ale při bližším zkoumání zjistil, že je přeci jen něco špatně.

Na Felixově stole se situace podobala výbuchu, zásuvka nebyla dovřená a židle odsunutá dál, než bylo pro chlapce obvyklé. A Felixe nikde neviděl.

„Kde je Felix?" zeptal se sang oddělení. Šelest ztichl, ale nikdo mu neodpověděl.

Zhluboka se nadechl a zeptal se ještě jednou. „Ptám se, kde je Felix Lee?"

„Vydal se na záchrannou akci svého spolubydlícího," ozval se konečně Jeongin, který už ticho dál nesnesl. Seungmin jeho tvrzení potvrdil přikývnutím a následně sklopil pohled k zemi.

„A sám?" zhrozil se vedoucí. „Jeongine, buď tak hodný a sežeň mi Chrise ze zvláštní jednotky, ať jde ke mně do kanceláře."

„Ano, pane," přikývl poslušně nejmladší a zmizel za dveřmi.

Minho se mezitím obrátil k Seungminovi. „Předpokládám, že vyrazil na základě toho telefonátu?"

Seungmin jeho slova potvrdil dalším přikývnutím a vedoucí si povzdechl.

„Musíme mu pomoct. Koukej být na příjmu a hned hlas, kdyby se něco stalo."

„Provedu," přitakal.

Sang přikývl a odporoučel se k sobě do kanceláře, před kterou už na něj čekal Christopher. Pozval ho dál a posadil se na židli. „Potřebuju, abys našel Felixe a pomohl mu s čímkoliv, co se stalo jeho spolubydlícímu, Jisungovi Hanovi."

Sangvin přitakal. „Předpokládám, že mám začít u něj doma?"

„Přesně tak."

DŘÍVE TÉHOŽ DNE

Jisung se usmíval jako blbeček ještě dlouhou dobu po tom, co Felix odešel do práce. Nikdy by ho nenapadlo, že to, co se stalo loni na Silvestra, bylo něco víc, než úlet, a přece, i když o tom spolu nikdy nemluvili. Momentálně se cítil jako ten nejšťastnější člověk v celé galaxii. Už se nemohl dočkat večera, až ho zase uvidí.

Poté, co se umyl a oblékl si pod oči nanesl trochu make-upu, aby zakryl tenké tmavě červené žilky, které byly pod jemnou kůží viditelné. Zkontroloval, jestli má po kapsách všechno, co potřebuje k přežití následujících několika hodin a vyrazil na autobus. Ještě měl spoustu času předtím, než mu začínala směna, ale radši byl všude dřív, než později.

Práce v hudební prodejně mu utíkala rychle. Dovolil si myslet, že na to, že to byl jeho první den, se mu vedlo velmi dobře a doufal, že si ho tam nechají. Poté, co přepočítal pokladnu a utřel prach se vydal domů. Podíval se na hodinky. Měl ještě dobré dvě hodiny, než se Felix vrátí domů, tudíž mohl jít klidně pěšky. Po cestě se zastavil v květinářství, ve kterém nechal Felixovi uvázat kytici.

„To máte pro přítelkyni?" zeptala se s milým úsměvem prodavačka.

Jisung se snažil nezasmát a přikývl. „Přesně tak."

Hned, jak přišel domů, dal květiny do vázy a otevřel okno, aby se po celém dni vyměnil vzduch.

Sotva umyl nádobí od snídaně, ozvalo se klepání na dveře. Třeba sousedka zase potřebuje mouku... Utřel si ruce do utěrky a šel otevřít. Ani se neobtěžoval podívat se kukátkem.

A vzápětí toho litoval.

Dřív, než stihl dveře znovu zavřít, ho muž, minimálně o hlavu vyšší, než on, zatlačil zpátky do bytu. Dolní půlku obličeje měl schovanou za šátkem. Stačil si všimnout, že ho následuje jeho menší kumpán, také se zakrytým obličejem.

O setinu milimetru se vyhnul pracce, která se po něm natahovala, a začal couvat do kuchyně. Doufal, že tam najde něco, čím se dovede těm dvěma bránit. Ať už se děje cokoliv, hlavně se jimi nesmí nechat zahnat do kouta a nesmí je spustit z očí.

Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Jako kdyby slyšel svého přítele. Dýchej, všechno bude dobré, hlavně dýchej.

Jako první mu padla pod ruku prázdná skleněná láhev. Sotva se otočil, jeho ozbrojená ruka bez přemýšlení vyletěla k hlavě menšího útočníka, který se k němu řítil. Trefil ho zboku do hlavy. Láhev se roztříštila a chlapík klesl na kolena. Na chvíli ho bude mít z krku.

Dříve, než se znovu zorientoval, ho obr uhodil pěstí do obličeje. Předtím, než dostal druhou ránu, se pěsti postavil rozbitou lahví. Útočník zaskučel a chytil se za pořezanou ruku. Využil situace a prosmýkl se od linky zpět do otevřeného prostoru.

Chtěl se dostat ven z bytu, ale menší muž ho chytil za kotník. Volnou nohou ho do dotyčné ruky kopl. Sice se ze sevření osvobodil, nicméně ho v další chvíli popadl vysoký muž za vlasy a hodil s ním směrem ke stěně. Narazil si o ni záda a když slyšel tříštění skla, dostal zásah do břicha kolenem.

I přes veškerou bolest se snažil stát co nejvíce rovně a stisk na hrdle rozbité láhve ještě zesílil, zatímco si volnou rukou chránil břicho. Tentokrát se ohnal útočníkovi provizorní zbraní po obličeji, jenže ten se stihl krýt paží. Aspoň získal čas, aby se znova přesunul doprostřed místnosti.

Menší útočník už stál na nohách. Chytil ho za ozbrojenou ruku a za krk a znovu s tím hodil o stěnu. Tentokrát si Jisung narazil nejen záda, ale i hlavu. V další vteřině ho menší povalil zády na konferenční stolek, přičemž zbořil snad úplně všechno, co na něm bylo. Pokusil se narovnat, ale útočník byl rychlejší. Chytil ho za vlasy a praštil mu temenem o hranu stolku, a poté znovu, a potom jeho hlava dopadla na koberec. Těžce dýchal a před očima mu tančily hvězdičky, ale odmítal se vzdát. Nesmí se vzdát.

V nehlídaný okamžik mu vysoký útočník vší silou dupnul na zápěstí ruky, ve které stále pevně držel hrdlo láhve. Potom dupnul ještě jednou, silněji. Cítil, jak něco prasklo a on láhev konečně pustil. Stisk na jeho krku zesílil.

Sebral zbytky své síly a naučeným pohybem se zpod útočníka dostal. Už napřahoval pěst, ale zastavilo ho nečekané bodnutí do krku. Zrak se mu rozostřil, ruka klesla a v další vteřině měl před očima černo.