[CZ] LIFELINE (Jilix)

III.

Cesta, která Felixovi obvykle trvala ujet dvacet minut, mu teď zabrala sotva deset. Vůbec neřešil to, že zaparkoval křivě a porušil snad všechna existující pravidla silničního provozu, a s bušícím srdcem se rozběhl do třetího patra.

Nahlas zaklel, když mu v kapse začal zvonit telefon. Hovor zvedl, aniž by se podíval na jméno volajícího. „Co je?"

„Felixi, tady Minho. Kde jsi?"

„U sebe doma, teď zrovna odemykám dveře," zadýchaně odpověděl, zatímco rozklepanou rukou hledal po kapsách klíče.

„Zůstaň tam, Chris jede za tebou, pomůže ti," doporučil mu Minho.

Felixovi se konečně podařilo trefit do zámku a vešel dovnitř. V tu chvíli mu srdce kleslo až do žaludku. Očima putoval od otevřeného okna k rozbitému obrazu a střepům rozbité láhve, a dále si všiml odsunutého konferenčního stolku, ze kterého bylo všechno popadané. To ale nebylo to nejhorší. Na hraně stolku byla krev, stejně jako na koberci. Cítil, jak se mu začíná motat hlava. Pohled stočil do kuchyně a málem se na místě rozbrečel. Hromadila se v něm lítost, frustrace a výčitky, že Jisungovi nevyznal lásku už loni na Silvestra, ještě když byl střízlivý. Nebo, ještě lépe, o nějakou dobu dřív. Měl chuť do něčeho praštit.

„Felixi? Jsi tam?" ozvalo se z druhého konce linky.

„Je pryč, Minho, a je zraněný," zašeptal, přičemž skleněnýma očima lpěl na krásné kytici ve váze na lince. Vedle ní ležel Jisungův mobil.

Z telefonu se ozval pomalý výdech. „Jak jsem říkal, zůstaň tam, kde jsi, Chris už jede."

„Jak je daleko? Nemůžeme ztrácet čas," vzpamatoval se pihatý, otřel si rukou oči a šel zavřít okno předtím, než se otočil k odchodu.

„Před chvílí vyrazil, za pár minut by tam měl být," snažil se ho uklidnit jeho vedoucí.

„Promiň, nemůžu si dovolit na něj čekat," odtáhl si telefon od ucha.

„Felixi, hlavně nedělej žádnou blbost!"

Zavěsil a vyrazil k autu.

***

Minho chvíli nevěřícně zíral na displej, než telefon odložil a promnul si obličej.

„Jestli se ti něco stane, tak přísahám, že tě zabiju," zašeptal sám pro sebe a podepřel si čelo rukama. Ať přemýšlel, jak přemýšlel, nenapadalo ho nic dalšího, jak by mohl Felixovi na dálku víc pomoct. Třeba ještě něco vymyslí...

Z vlastní hlavy ho vytrhlo zaklepání na dveře. „Dále."

Vstoupil Jeongin, který držel v náruči stoh papírů. „Mám tady pro vás ty papíry, pane Lee. S čím mám ještě pomoct?"

Sang se na židli narovnal a s díky si evidenci přebral. „Můžeš srovnat ty papíry, které Felix nestihl dodělat. Taky buď k ruce Seungminovi, kdyby něco potřeboval. Momentálně je naší největší prioritou, aby byli jak Felix, tak Chris i Jisung v bezpečí."

„Rozumím," přikývl praktikant, načež místnost opustil.

Minho se natáhl pro telefon a vytočil Christophera, který mu ani ne po jednom zazvonění odpověděl.

„Ano?"

„Chrisi, Felix už u sebe na bytě nejspíš nebude. Pravděpodobně teď objíždí město."

„Tak nějak jsem to tušil," odpověděl suše Christopher.

„Výborně," povzdechl si vedoucí. „Musíš ho najít, jasný?"

„Neboj, mám to v plánu. Až se sejdeme, tak ti hned zavoláme, buď já nebo Felix, dobře?"

„Dobře."

Minho se s ním rozloučil a ukončil telefonát. Teď nezbývá nic jiného, než čekat...

***

Jisung se probudil s trhnutím. Několikrát zamrkal, ale před očima měl stále černo. Nemohl pohnout ústy, a necítil ani ruce, ani nohy. Zato cítil pulsující bolest v temeni a měl pocit, jako kdyby měl lebku ve svěráku.

Jak se postupně probíral z mrákot, uvědomil si, že má zavázaná ústa a svázané zápěstí, stejně tak kotníky. Pokusil se pohnout prsty u nohou. Díky bohu byly funkční, stejně jako prsty na rukách. Takže o cit nepřišel, výborně.

Pokusil se od sebe ruce oddělit, ale velmi rychle ho zastavila prudká bolest, která mu ze zápěstí vystřelila až do ucha. Jistě. Málem by zapomněl na zraněné zápěstí. Těžce vydechl a opřel si hlavu o stěnu za sebou. Zavřel oči. Snažil se i přes bolest hlavy přemýšlet logicky. I kdyby se mu podařilo dostat z pout, podařilo by se mu odtud, ať už byl kdekoliv, bezpečně dostat, a potom domů? Hlídal ho vůbec někdo? A kdyby ano, byl by schopný se jim ve svém momentálním stavu postavit? Rozhodně mělo cenu to zkusit...

Z toho, co cítil, byl schopný s jistotou říct, že má ruce spoutané stahovací plastovou páskou. Felix mu několikrát ukazoval, jak se z těchto pout dostat, takže by to měl zvládnout

Felix...

Jak dlouho byl vůbec mimo? Kolik hodin uběhlo? Dnes by se měl jeho přítel napít jeho krve, aby měl svoji nemoc pod kontrolou. Kolik hodin mu zbývá, než o sobě dá leukémie vědět? Bylo dost strašné to, jak vypadal před osmi lety, když mu přestala působit krev, a tušil, že teď by reakce jeho těla byla ještě horší.

Musí se odtud dostat. Pro něj.

Zhluboka se nadechl a zatnul čelist, aby omylem nevydal nějaký zvuk, který by k němu přivedl nechtěnou pozornost.

Opatrně začal manipulovat rukama, aby je uvolnil. Několikrát přitom sykl a na chvíli musel přestat, protože o sobě zranění dávalo velmi výrazně vědět, ale přeci jen se mu na několikátý pokus podařilo ruce uvolnit. Protřel si zápěstí a uvolnil si ústa, která si následně otřel. Teď už stačilo jen rozvázat kotníky.

Když se poslepu osvobodil, chvíli jen seděl na zemi a čekal. Doufal, že si jeho oči přivyknou tmě, ale to se k jeho velkému zklamání nedělo. Trochu ho děsilo, že neviděl ani tenkou čáru světla, která se pode dveřmi obvykle ukázala. Třeba bylo zhasnuto a nikdo vedle nebyl...

Při dalším nádechu se pokusil zvednout ze země. S oporou stěny se narovnal a na chvíli se o ni opřel. Zavřel oči. Motala se mu hlava a udělalo se mu zle, ale za chvíli nevolnost pominula. Mírně se od stěny odrazil a počítal kroky na druhou stranu. Sotva tři. A na délku byla místnost taky na tři kroky. Moc prostoru to nebylo, ale aspoň se mohl trochu pohybovat.

Po několika vteřinách nahmatal dveře. Vzplála v něm naděje, že třeba bude schopný je vyrazit, ale při bližším zkoumání ke svému zklamání zjistil, že se otevírají směrem dovnitř. Těžce si povzdechl. Takhle je vyrazit ve svém momentálním stavu nedokáže. Zatracená práce.

Posadil se zpátky na zem a protřel si obličej rukama. Nezbývá mu nic jiného než čekat. Třeba něco slyšela ta milá dáma odvedle, když si pro něj přišli, a nahlásila to. Třeba už ho hledají a on se s Felixem co nevidět uvidí. Pevně v to doufal.

Přitáhl si kolena k hrudi, opřel si o ně čelo a zavřel oči. Nemohl se dočkat, až bude doma se svým přítelem. Pravděpodobně se zabalí alespoň do dvou dek a budou koukat na nějaký film. Minule vybíral on, takže teď bude řada na Felixovi. Měl by mu nejspíš říct, že ráno nebyl ani tak nervózní z nové práce jako z toho, že už v sobě nedokázal dusit to, že ho už několik let miluje.

Znova zvedl hlavu a zahleděl se směrem, kterým tušil dveře. Za chvíli se určitě sejdou...