[CZ] LIFELINE (Jilix)

VI.

 „Klika nebyla nijak poškozená, musel je normálně pustit dovnitř," povzdechl si Felix, když s Christopherem opouštěli další budovu, ve které neslavili žádný úspěch. Našli tam akorát pár toulavých koček.

„Z toho, co povídáš, se určitě nenechal odtáhnout jen tak," snažil se ho utěšit Christopher a posadil se do auta.

„Já vím, ale možná, kdybych byl o pár minut rychlejší..." Pihatý stiskl rty, aby zabránil slzám.

„Nevyčítej si to, nemůžeš za to. Vím, že je to těžký, ale teď musíme nechat nějaký kdyby být, a musíme se soustředit na to, co se děje teď."

Felix přikývl a otřel si oči. Cítil, jak se mu do těla začíná pouštět zima. To nebylo dobré znamení...

Nadskočil leknutím, když Christopherovi začal zvonit telefon. Ten hovor okamžitě zvedl a rozjel se.

„Ano, Seungmine?"

„Kluci, máme Jisunga. Je zesláblý, ale žije. Posílám Felixovi na mobil adresu."

„Panebože," zašeptal si pihatý pro sebe, když mu cinklo upozornění na telefonu. Tentokrát se už nesnažil zabránit slzám. Žije... Nevědí, v jakém je stavu, ale žije.

„Díky," usmál se Christopher a zadal do navigace adresu.

„Jak je to daleko?" zeptal se Felix, načež popotáhl.

„Když pojedeme rychle, jakože pojedeme, tak bychom tam měli být za půl hodiny, je to za městem."

Felix přikývl a otřel si nos rukou. Na prstech měl krev. Tiše zaklel a začal hledat kapesníky.

„Jsi v pohodě?"

„Jo. Nestarej se o mě a jeď."

Christopher skepticky přikývl, ale bez řečí zapnul majáčky a přidal plyn.

„Posíláme tam posily i sanitku, měli by se tam s vámi sejít," pokračoval operátor.

„Super. ještě jednou díky."

„No není za co, je to moje práce," zasmál se Seungmin a hovor ukončil.

***

Těžké kroky se rychle přibližovaly. Samozřejmě. Bylo jasné, že obr bude chtít svůj telefon zpátky, i když mu trvalo skoro dvacet minut, než si uvědomil, že ho nemá. Teď už to bylo stejně jedno, policie už dávno byla na cestě.

Jisung posunul telefon zpátky na místo, kde ho našel, a tvářil se, že není při smyslech. Snažil se uklidnit svůj tlukot srdce, stejně jako dech. Musí vydržet už jen pár minut, za chvíli už bude po všem a tohle bude jen špatná vzpomínka.

Slyšel otevření dveří. Potom někdo vstoupil a na chvíli se zastavil.

„Vybitá baterka, samozřejmě," zabručel si pod vousy příchozí.

Ucítil na sobě jeho pohled, ale vydržel v nezměněné poloze, i když se mu ústa nepříjemně plnila slinami. Útočník nejspíš došel k závěru, že vyhrál, protože v další chvíli už místnost opustil.

Když dveře zacvakly, znova se posadil a několikrát za sebou polknul. Zoufale se potřeboval napít.

***

Felix seděl v předklonu a tiskl si k nosu už minimálně pátý kapesník. Mimo silné krvácení z nosu ho trápila horečka se zimnicí a hlava mu ze zvuku policejní sirény třeštila. Přál si, aby tohle všechno byla jen noční můra, ze které se může štípnutím probrat ve vyhřáté posteli vedle Jisunga, ale tohle byla momentálně jeho realita. Nemohl uvěřit, že se teprve před pár dny smál Changbinovi, protože mu jeho přítelkyně snědla čokoládu, kterou si schoval na později.

„Zvládáš to?" zeptal se ho Christopher. Už byli skoro na místě.

Pihatý se pokusil přikývnout, ale při sebemenším pohybu hlavou se mu obrátil žaludek. Jeho starší kolega si toho všiml a položil mu ruku na rameno. Tentokrát jeho dotyku neuhnul, naopak ho s vděkem přijal.

„Už tam skoro jsme, hlavně neomdlívej."

Když byli zhruba sto padesát metrů od cíle, Christopher vypnul jak sirénu, tak majáček, a Felixově hlavě se nesmírně ulevilo. Sangvin ale nezpomaloval, hrál o každou vteřinu k dobru.

Jakmile se přiblížili ještě víc, Felix zvedl oči od země, aby zkontroloval situaci. Sklad už byl v obležení policejních vozů s blikajícími majáčky a dvě sanitky přijížděly těsně za nimi. Policisté stáli s nachystanými zbraněmi.

Odložil kapesník, otevřel dveře a pokusil se vystoupit, ale jeho nohy ho neunesly a on klesl zpátky na sedačku. Bolelo ho celé tělo a před očima mu tančily černé tečky.

„Nechceš zůstat v autě?" oslovil ho měkce Christopher.

„Ne, to mu nemůžu udělat," odpověděl slabě. „Pomoz mi, prosím."

Sangvin mu omotal paži kolem pasu a zvedl ho, načež s ním popošel blíže k centru dění. Když zaostřil na scénu před vchodem do budovy, málem ho to položilo.

***

Jisung úlevně vydechl, když slyšel policejní sirény. Jsou tady, už je to u konce. Nicméně to neznamenalo, že mohl povolit, ještě se mohlo stát cokoliv.

Usvědčily ho o tom kroky, které běžely k jeho cele. Dveře se rozletěly a muž menšího vzrůstu ho bez váhání popadl a vláčel ven.

„Dej ze mě ty špinavý pracky pryč!" řval a zmítal se v pevném sevření, zatímco ho muž někam vlekl. Kdyby věděl, že se nepřiotráví, možná by teroristu kousl do ruky. Na to mu síly ještě stačily.

„Máš jediný štěstí, že tě ještě potřebujeme," zavrčel mu útočník do ucha, načež mu přitiskl nůž zboku na krk, přímo k tepně, čímž Jisunga přinutil sebou nesmýkat.

Netrvalo dlouho a stáli před budovou. Ve změti obličejů policistů našel ten Felixův téměř okamžitě, i když stál spíše v pozadí. Jeho partner byl bledý jako stěna a z nosu mu bez přestání tekla krev. Postřehl i to, že odplivl krvavou slinu. Má možná pár minut, než...

„Chcete ho? Tak nás odtud necháte odejít," promluvil terorista hlasitě a nůž přitiskl k jeho krku ještě těsněji. Teď opravdu nemohl hýbat hlavou.

„Odložte zbraň a můžeme se domluvit," promluvil jeden z policistů.

„Nechte si ty policajtský řečičky," prskal muž.

Potom se všechno seběhlo strašně rychle.

Stihl zaregistrovat, že Felix vytahuje pistoli a míří jeho směrem.

Ohlušující rána přerušila rozhovor policisty a útočníka. Útočníkův stisk povolil a on ucítil škrábnutí na krku. Někdo ho hlasitě pobízel, ať jde, dokud může. Policisté se vrhli směrem k útočníkovi.

***

Všechno najednou ztichlo. I když si Felix uvědomoval minimálně tucet lidí, kteří byli v okolí, rozlil se v něm pocit zvláštního klidu. Těžce dýchal. Ruka se zbraní, kterou ustřelil útočníkovi ucho, těžce klesla podél jeho těla, a kdyby se nedržel Christophera, klesl by taky.

„Felixi!" oslovil ho dobře známý hlas. Přinutil oči, aby zůstaly otevřené, a široce, byť vyčerpaně, se usmál.

„Ahoj, Hanji."

„Vy dva, sanitka, okamžitě," poručil Christopher a už je dotyčným směrem vedl.

Když se posadili do sanitky, Jisung dal Felixovi konečně napít. Pihatý cítil, jak se mu pomalu, ale jistě vrací krev do žil a odeznívá nesnesitelná bolest celého těla, stejně jako tepající bolest hlavy. Když se odtáhl, položil si hlavu na rameno svého partnera, zavřel oči a klidně dýchal. Ten ho hladil ve vlasech a občas jej políbil na spánek.

„Teď ty," zašeptal po chvíli Felix a mírně se usmál. „Můžeš z krku."

„Jsi si naprosto jistý?"

Když pihatý přikývl, Jisung se opatrně zakousl do jeho krku a pomalu a opatrně pil. Aspoň do té doby, dokud neucítil, že mu jeho partner klesl v náručí.

„Felixi? Felixi!"