[CZ] LIFELINE (Jilix)

Epilog

Jisung seděl na nemocniční posteli a nervózně si okusoval nehet na zdravé ruce. Už to byly minimálně čtyři hodiny, co přijeli do nemocnice, a k Felixovi ho stále nepustili. Pomalu ani nevnímal to, že má pravou ruku v sádře a že ho to pravděpodobně bolí, stejně jako celé tělo. Nemohl vnímat nic, dokud se nedozví, že je jeho nejmilejší v pořádku.

Když se otevřely dveře do pokoje, zvedl hlavu a otřel si uslzené oči.

„Ahoj, Jisungu," pozdravil ho Hyunjin, jakmile stál naproti němu. I když mu pod očima visely tmavé kruhy, laskavý úsměv ho neopustil. „Jak ti je?"

„Jak je Felixovi?" zeptal se rozechvělým hlasem. Měl co dělat, aby se nerozbrečel nanovo.

„Už je konečně stabilizovaný, ale pořád spí. Jestli chceš, tak se za ním můžeš jít podívat."

„Na tuhle větu čekám celou dobu, co tady sedím," prohlásil Jisung a narovnal se. Jeho tělu se to ale nelíbilo, tudíž o sobě daly všechny pohmožděniny, včetně naražené hlavy, naráz vědět. Zaskučel a znovu si sedl, načež se schoulil.

„Pomalu, nebo omdlíš," upozornil ho zdravotní bratr, načež mu pomohl se postavit, tentokrát mnohem pomaleji a opatrněji, než chlapec původně chtěl.

„Já vím," povzdechl si sangvin a nechal se Hyunjinem odvést do pokoje, ve kterém odpočíval Felix.

Když otevřel dveře, stáhl se mu žaludek a opět měl slzy na krajíčku. Felix vypadal v bílých peřinách tak neskutečně křehce. V paži měl zavedenou kapačku a slyšel pípat přístroj, který mu monitoroval tep.

„Zvládneš to?" zeptal se ho zdravotní bratr, načež ho pohladil po zádech.

Jisung přikývl. „Můžu s ním být chvíli o samotě?"

Hyunjin přikývl. „Za deset minut se vrátím, dobře?"

Když cvakly dveře, sangvin se posadil na pravou stranu Felixovy postele. Takto to dělával pokaždé, když Felix ještě chodil na transfuze... Opatrně mu odhrnul dlouhou ofinu z očí a pohladil ho po čele, načež bříšky prstů sklouzl na jeho tvář.

„Ahoj, miláčku," zašeptal a sklonil se, aby ho políbil na čelo. Chvíli v této poloze zůstal a zavřel oči.

„Hanji?" ozvalo se tiše.

Jisung se odtáhl a znovu pohladil svého přítele zdravou rukou po tváři. „Jsem tady, Lixie."

Felix párkrát zamrkal, dokud neotevřel oči úplně, a unaveně se usmál. „Ahoj."

„Jak se cítíš?" zašeptal sangvin a chytil ho za ruku, na kterou jej následně políbil.

„Jako kdyby mě přejel náklaďák, ale budu v pohodě," ujistil ho pihatý, načež mu ruku stiskl, a druhou ho pohladil po modřině na tváři. „Jak je tobě? Bolí to?"

Jisung nad ním nechápavě zavrtěl hlavou, a už nezabránil slzám. „Tys málem vykrvácel, a staráš se o mých pár modřin?"

„Ani nevíš, jakou mám radost, že jsi v pořádku," zašeptal Felix. Rty se mu mírně chvěly a po tváři mu steklo pár slz.

„Ani mi o tom nemluv," pousmál se sangvin a slzy mu otřel palcem, načež ho znovu pohladil po čele a políbil ho na rty. „Můžu pro tebe něco udělat?"

Pihatý mírně zavrtěl hlavou. „Jen tu se mnou zůstaň, prosím."

„Samozřejmě," přikývl a jemně ho chytil za ruku.

„Hanji? Díky za květiny, jsou moc krásný," usmál se Felix.

Jisung se poprvé za několik hodin široce usmál. „To je maličkost."