Jak se spolehlivě dostat do problémů a z problémů, aneb deník Harryho Pottera

Kapitola 1

 Červenec 1996

Vlastně ani nevím, jak bych začal. Nechci se nikomu představovat, protože všichni vědí kdo jsem, takže to ani nemá cenu.

Dostal jsem tenhle deník poté, co zemřel můj kmotr, Sirius Black. Hermiona si myslí, že je to dobrý nápad, abych se zbavil své deprese, a že se občas hodí zapisovat si svoje myšlenky, abych se z toho nezbláznil.

Nevím jestli to funguje a jestli je to dobrý nápad, ale vzhledem k tomu, že toto je můj první zápis, tak nemohu soudit jestli to skutečně funguje. Musel jsem se hodně přemlouvat k tomu, abych si vedl deník a necítil se při tom jako holka.

Možná tím zlepším i svůj pravopis a nebudu škrábat jako kuře před smrtí, jak s radostí označuje moje písmo profesorka McGonagallová. Musím uznat, že je to pravda. Opravdu škrabu.

Takže jestli mám zapisovat svoje myšlenky, měl bych začít.

Pochybuji.

Pochybuji o všem, co dospělí označují v mém životě jako bezpečí. Necítím se tak ani náhodou a zjišťuji, že pomalu přestávám věřit dospělým, či nějakým autoritám, protože to byli právě oni, kdo mě v mém životě zklamal nejvíc a dokázali, že jim nezáleží na tom, co jim říká jedenácti leté dítě, či sedmnácti letý dospělí student. Viděl jsem odmítnutí tolikrát, že se se svými problémy nesvěřuji vůbec nikomu.

A kvůli tomu se cítím tak sám.

Jediný, komu jsem kdy mohl věřit, byl Sirius, ale ten je teď mrtvý a já se nemám komu svěřit. Remus mě obviňuje z jeho smrti, Hermiona mi říká, že se to časem zlepší, a já tomu věřím, Ron a Ginny se se mnou z nějakého důvodu nebaví a já nechápu proč. Dokonce ani na moje dopisy neodpovídají, což je divné a vlastně mě trochu mrzí, že se nebaví.

Mělo by mě to mrzet mnohem víc, ale není tomu tak.

Včera jsem na stole v kuchyni našel leták.

Nábor do Hvězdné flotily.

Nikdy jsem o tom sice neslyšel, ale musím přiznat, že o tom opravdu uvažuji. Mám možnost se dostat co nejdále z kouzelnického světa a nikdo by mě nemusel najít, pokud bych se dostal do vesmíru. Ne že bych o takové věci neměl zájem, ale tady už není nikdo, kdo by mě dokázal udržet na místě.

Málo kdo ví, že vesmír je něco co mě zajímá a kdybych získal možnost operovat ve vesmíru a prozkoumávat všechny možné i nemožné planety, bylo by to jako splněný sen. Dokonce bych byl ochoten kvůli tomu nechat za sebou kouzelnickou komunitu.

Stejně mi nepřinesli nic dobrého. Jen bolest, ztrátu rodičů, smrt kmotra, nevíru v dospělé a spousty dalších.

Tahle Akademie by mi mohla pomoci s tím, abych zase začal věřit lidem, kterým věřit mám. Mám tu tak málo přátel, že by mě odchod pryč nijak nemrzel.

Myslím, že opravdu odejdu. Už tu nemám nikoho, kdo by měl sílu mě tu udržet. Dursleyovi se mě naopak rádi zbaví takže by neměl být problém aby mě pustili z domu a nikdy by mě neviděli. Taky by se mi ulevilo.

To že mě nesnáší je snad horší pocit, než kdyby mě měli každý den bít. To vědomí nenávisti je cítit v každém rohu tohoto domu a já ten nátlak už nezvládnu. Je to patnáct let, co tady žiju a já se vlastně divím, že jsem to vydržel takovou dobu, aniž bych se nepokusil utéct z domu.

Ještě víc se divím, že mě za těch patnáct let nepokusili zabít, nebo mě dát do sirotčince. Upřímně, všude jinde by mi bylo lépe, jen ne tady.