Jak se spolehlivě dostat do problémů a z problémů, aneb deník Harryho Pottera

Kapitola 6

Srpen 1998

Po událostech na Enterprise a na Vulkánu se stále nedokážu dostat do svého normálního já. Ne že bych nechtěl, ale tak nějak to prostě nejde. Všichni, kdo byli ten den na lodi se stali pevnou posádkou lodi, tentokrát pod velením kapitána Kirka. Dali nám dva týdny na zotavení a pak zase zpět do vesmíru.

Nemyslel jsem si, že to bude takové. Neříkám, že to je špatně, nakonec je to přesně to, co jsem chtěl dělat, ale aby naše záchranná mise skončila vpádem do pasti, to nečekal nikdo z nás a skutečně bylo štěstí, že se tam Kirk dostal jako černý pasažér a varoval nás. Kdyby ho nebylo, nejspíš bych dnes nepsal tenhle deník.

Během jedné mise se toho ale změnilo opravdu hodně.

Pavel a já, i když jsme byli a stále jsme nejmladšími členy posádky, jsme získali naprosto nový pohled na to, co dělá Federace. Pavel je stále jeho optimistické já, ale já...

Nevím jak se vlastně cítím. Je toho tolik, že se moje pocity míchají dohromady a já jim nerozumím. Jasně, Pavel pomáhá, ale já si nemyslím, že je úplně v pohodě. V noci s sebou hází v posteli a má noční můry, já sám jsem se ne jednou probudil s vyděšenou tváří Pavla u své postele a také jsem ho probouzel abych ho ujistil o tom, že je v bezpečí a ve své posteli.

Nemluvíme o tom.

Nemluvíme o ničem z toho, co se stalo ten den.

Nemluvíme o tom mezi sebou.

Chtěl bych mluvit o jedné věci.

O jedné jediné věci.

Přesto chápu, že se z toho musíme oba dostat, než se budeme bavit o tom, co se ten den mohlo stát, co se nemuselo stát, a co se muselo stát. Nejdřív se ale oba, a ne jenom my dva, musíme poprat s tím co jsme zažili. Nikdo by to opravdu nečekal, ale stále jsme mladí a to co jsme zažili, to by neměl zažít nikdy v našem věku. Jsem si jistý že časem to přestaneme vnímat, ovšem tohle byla velmi tvrdá lekce. 

Občas mě napadlo, že toho mám dost, a jestli toho nemám nechat, že na tohle nemám a že se vrátím zpět na Zemi k tetě a strýci, ale pak si řeknu, že jedna nepovedená mise neznamená, že takhle to bude pořád. Chtěl jsem to dělat. Sám jsem si tohle povolání vybral a měl bych se toho držet. Nejsem přeci žádný zbabělec, který to vzdá hned po první misi.

I v Pavlových očích je vidět stejné odhodlání. 

Přesto o tom nemluvíme.

Oba máme své metody jak se vypořádat s děsivými zážitky, a oba se podle toho chováme a jednáme. Nejsme v tom ale sami. Kirk je na tom podobně jako my. Spock, i když neukazuje žádné emoce, je stále napůl člověk, a je na něm vidět jistá dávka ostražitosti, Uhura ... ta na tom není o nic lépe. Zatímco Kirk se opíjí v barech a klubech, Uhura je nosem zabořená v knihách a učí se jazyky nebo cokoliv jiného na co má právě náladu. 

Scotty se stal pevnou součástí Enterprise. Nic překvapivého, nakonec se ukázal jako schopný a geniální člověk, a Pavel k němu často chodil pro nějaké informace co se trans matu týče. 

Každý se s traumaty vypořádáváme sami. A hlavně po svém.

V tuhle chvíli ale trpím nespavostí a snažím se uklidnit svojí hlavu na to, abych šel vůbec spát. Nechci zavřít oči, protože když to udělám, vidím sebe a Sulu jak padáme přes okraj plošiny, ale tentokrát není nikdo, kdo nás zachrání. Vidím jak je Enterprise zničena, protože na můstek nepřišel žádný James Kirk, který by nás varoval. Vidím jak se nedokážu poprat se dvěma romulanskými útočníky a sám padám přes okraj plošiny. Vidím všechno, co se ten den mohlo pokazit, a ještě víc. Moje mysl je toho plná a já začínám mít pocit, že se z toho za chvíli zblázním. Nedokážu se zbavit těch představ toho, co by se mohlo stát.