Jak se spolehlivě dostat do problémů a z problémů, aneb deník Harryho Pottera

Kapitola 3

Únor 1997

Už je to sedm měsíců, co jsem na Akademii. Dnešním dnem jsem se oficiálně stal doktorem. Trvalo mi to jen o měsíc déle, než jsem měl původně v plánu, ale to nevadí. Teď se můžu plně soustředit jen na dva obory, které jsem so vybral a občas chodit na praxe, které budu jako doktor potřebovat. Dnešním dnem se ze mě stal doktor Harry J. Potter a já nemůžu být šťastnější, protože jsem to dokázal. Splnil jsem si jeden ze svých snů. 

Nenechte se zmást tím jménem. Nakonec jsem musel přiznat svou pravou identitu, protože by se na to dříve či později přišlo. I když velící důstojníci a profesoři chápali proč jsem se přihlásil pod pseudonymem, dlouho by netolerovali skutečnost, že Henry Evans je jen vymyšlené jméno, pod kterým jsem publikoval své články, a díky tomuto pseudonymu si tak federace mohla ověřit že jsem to skutečně já a ne někdo za koho se vydávám. Sice jsem dostal trest za to, že jsem se přihlásil pod falešnou identitou ale protože jsem se sám přiznal a v celku rychle, byl můj trest pouze mírný. Ne že by mi měsíc výpomoci v kuchyni nějak vadil.

Dokonce i Pavel ze mě měl radost. Tedy co se mého úspěchu týče.

Musím přiznat, že mi přirostl k srdci. Za dva měsíce mu bude šestnáct. Pořád si dělá legraci z toho, že konečně bude stejně starý jako já, a mě se jeho optimismus dost zamlouvá. Nikdy jsem neviděl tak energetického člověka jako je on. Tedy potom co se z něj energetický člověk stal, když zjistil že kolem něj jsou lidé, kteří ho mají rádi takového jaký je a že opravdu nemusí držet na uzdě žádnou stránku osobnosti, která ho vystihuje. 

Chápu, že se vzdal naděje pro své rodiče, už se ani neobtěžuje zkontrolovat si poštu, jestli tam od nich něco není a jen se věnuje svému studiu. Věřím tomu, že kdybych ho nevytáhl ven. Věčně by seděl s hlavou v knihách. Dokázal bych to taky, ale vím lépe než to, že to není zdravé. Občas se mu to nelíbí, ale je pro něj těžké zvyknout si na ten fakt, že jsou tu lidé, kteří by ho rádi viděli. Alespoň jednou týdně, nebo o víkendu.

Uvědomuji si, že mi Země nechybí. Sem tam dostanu nějaké zprávy od kouzelnických lidí na Akademii jaká tam je situace, ale nezajímá mě to tak, jak by mělo. Neděsí mě to. Jen jsem si zvolil vlastní cestu a tou jdu. Nechybí mi ten svět, který se ze mě snažil udělat zbraň a mučedníka. Občas slýchám, že se kouzelnická Británie stále nevzdala v mém hledání, ale nikdo nevynesl informaci o tom, že jsem tady. Všichni kouzelní lidé tady znají moje jméno a můj příběh a poté, co jsem se podělil o některé události z mého života se stali...příliš ochranitelskými. Dokonce i morous Slide se projevil jako soucitný člověk a prohlásil, že tohle si nikdo nezasloužil. Zvlášť ne dítě.  Bylo hrozně fajn, že se nikdo nepokoušel předat mě úřadům. A jsem za to vlastně rád.

Moje teta a strýc mi stále odpovídají na moje „hlášení". Přestěhovali se do Ameriky, kde strýc Vernon dostal druhou a poslední nabídku práce, kterou bez váhání přijal. Žijí v New Yorku. A mají se dobře. Dudley se „vzpamatoval" a přestal šikanovat mladší děti, přihlásil se do boxerského kroužku a je z něj nejlepší žák, který už získal tři medaile za první místo.

Teta Petúnie začala navrhovat byty a domy. Nebo se spíš učí. Prý to bylo něco, co vždycky chtěla dělat, ale její nenávist k mojí matce jí zaslepila, a vzdala se svého snu, protože jí nedokázala překonat. Za tím prohlášením je něco víc, tím jsem si jistý, ale nehodal jsem z ní páčit, jaký byl skutečný důvod toho, aby nedělala to, po čem toužila. Možná, ale skutečně jenom možná se dozvím skutečný příběh jejího života do doby, než mě zanechali u jejich prahu. 

Což bylo mimochodem také nezodpovědné.

Vlastně jsem jí chápal. Neříkám že to toleruji, ale chápal jsem to. Možná, že jednoho dne dokáže překonat svou žárlivost a nenávist a možná mi jednoho dne bude vyprávět o mojí matce. Nečekám, že to bude hned, ale velice mě zajímá příběh o mojí matce. Chtěl bych vědět, jaká byla. I když v očích mé tety byla jenom zrůda, jsem si skoro jistý, že vždycky to tak nebylo.