Jak se spolehlivě dostat do problémů a z problémů, aneb deník Harryho Pottera

Kapitola 4

 Červenec 1998

Zvládli jsme to. Konečně jsme dokázali přemluvit Admirála Marcuse, aby nám dal dovolenou než nás přidělí na loď.

Zdálo se to nemožné.

Tedy studium.

Poslední dva měsíce jsem neměl čas sem něco napsat, protože jsem se společně s Pavlem připravovali na zkoušky. Za dva roky jsme zvládly čtyřletou Akademii. A absolvovali jsme ho na výbornou ve všech předmětech. Byli jsme jak nejmladšími studenty na škole, ale byli jsme také těmi, kteří nejrychleji absolvovali akademii. Vlastně to bylo překvapivě snadné.

Ne že by si to kdokoliv jiný myslel.

Společně s Pavlem jsme se naučili všechno co jsme potřebovali a mnohem více, i když jsme nikdy nesložili zkoušky z toho, co jsme se naučili. Nestáli jsme o to být kapitány lodi, ale pozorně jsme poslouchali ty, kteří po této pozici toužili, takže jsme měli šanci naučit se něčemu novému. Pro nás ale bylo důležitější udělat zkoušky ze strojírenství a z kormidlování lodi. To byli naše hlavní cíle a my jsme je splnili. Už se nemusíme zabývat povinným učením.

Přiznávám, je to něco co mě baví, ale představa toho, že budeme ve vesmíru je mnohem lepší než představa učení se. Za svůj krátký život jsem toho dokázal hodně a kdykoliv budu chtít můžu toho dokázat víc mnohem později, ale zatím si dám odpočinek.

Ale zpět k dovolené.

Konečně jsme tedy přesvědčili Admirála Marcuse, že jako absolventi bychom si nějaké volno před misí zasloužily.

Dostali jsme tři týdny.

A teta se strýcem souhlasili s tím, že je smím navštívit společně s Pavlem, který se na tuto návštěvu také těšil. Viděl, jak se můj vztah s mojí rodinou drasticky změnil a že už to nejsou ti samí lidé, o kterých jsem mu vyprávěl, a já jsem byl nadšený z toho, že uvidím Ameriku. Opravdu se těším na to, až se tam zítra vydám. Budeme tam čtrnáct dní.

Pak budeme týden v hotelu, kde budou i ostatní absolventi ročníku a společně budeme slavit úspěšné složení zkoušek. Cestou zpět také nabereme nové rekruty.

Za ty dva měsíce se vlastně ani nestalo nic zvláštního. Vlastně ještě ani nevíme, na jakou loď nás zařadí. Nikdy to nikomu neřekli. Jen doufám, že s Pavlem budeme na stejné lodi.

Máme ale jistotu, že patříme mezi velící posádku.

Huh, žluté triko bylo něco, po čem toužil víc Pavel než já, a já to upřímně nečekal, spíš jsem si myslel, že budu jako náhradník nebo mě pošlou do strojovny, dokonce by ani nevadilo, kdybych byl zařazen do zdravotní sekce, i když jsem modré triko společně s doktorským odznakem dostal. Ale byl jsem členem velící posádky.

Jo jasně, já vím. Ale stále mám chvíle se podceňovat nebo si o sobě myslet, že si některé věci nezasloužím nebo zasloužím v souvislosti na situaci. A Pavel dál stojí po mém boku a dál mě ujišťuje, že si to žluté triko zasloužím stejně jako to modré i to červené. Koho napadlo aby mi dal všechny tři to upřímně nechápu.

Ale na osmnácti, tedy skoro osmnácti letého kluka je to docela úspěch. Velký úspěch. A já jsem rád, že mám někoho, kdo mi připomíná, co všechno jsem dokázal a kdo je na mě pyšný.

A ne. Pavlovi jsem to stále neřekl, i když jsem si více než jistý tím, co k němu cítím. A za ty dva roky je to silnější a silnější. Nechci ho ale vyděsit. Co když se necítí stejně jako já?