Jak se spolehlivě dostat do problémů a z problémů, aneb deník Harryho Pottera

Kapitola 5

Konec Července 1998

Tak jsme se po třech týdnech vrátili zpět do kampusu. Byli to rozhodně zajímavé tři týdny, které přinesli hodně uvědomění, informací, pokusů o únos, vyhrožování, ale i smíchu jedné kocoviny a spousty vtipů od našich bývalých spolužáků.

Stále jsme v jejich očích byli příliš mladí, ale už dávno se naučili nás respektovat hlavně proto, že jsme v tak krátké době dokázali projít čtyřmi ročníky a složit zkoušky jako dva nejlepší z ročníku.

Hermiona naopak využila příležitosti a schovala se v Americe. Hodně pomohlo, že jsem se přimluvil a dokonce i teta Petunie souhlasila s tím, že může žít u nich. 

Za ty tři týdny jsem měl možnost znovu poznat svou rodinu. Teď už je tak můžu nazývat, protože se ukázali jako lidé, na kterých záleží a nebyl jsem jim lhostejný. Postupem let jsem si vlastně zvykl na to, že moje teta a strýc jsou naprosto jiní lidé, stejně jako můj bratranec. Je vidět, že Amerika jim v mnoha ohledech velmi pomohla. Jakýkoliv jiný stát v Evropě by nejspíš nebyl dost daleko na to, aby se vymanili z Brumbálových spárů. Obecně to ani nebylo tak, že by se je mohl pokusit donutit říct mu, kde vlastně jsem. Nikdy jsem jim neřekl přesné místo polohy Akademie, jen že není na Zemi. 

Co ale bylo zničující vidět, byla Pavlova touha podívat se do rodného Ruska. On to sice neřekl nahlas, ale  nemusel říkat vůbec nic, aby na něm nebyla vidět jistá a skoro nepatrná závist, když jsem se mohl setkat se svojí rodinou, zatímco Pavel ne. Tváří se jako že se nic neděje, ale já moc dobře vím, že ho nesmírně bolí pocit odmítnutí svou vlastní rodinou. Cítil jsem se podobně, když jsem si jako dítě uvědomil, že moji příbuzní mě nikdy nepřijmou. Naštěstí se ukázalo, že to není vůbec žádná pravda, a že lidé se mohou změnit k lepšímu.

Snažil jsem se na to Pavla upozornit, ale bylo naprosto jasné, že ztratil veškerou naději, že ještě někdy uvidí svou vlastní rodinu. Možná. Možná je jednoho dne skutečně uvidí, možná si jeho rodina uvědomí, že udělali chybu když Pavla odstrkovali, ale skutečně jenom možná. 

Můj názor na to, že Pavel je skvělí mladý muž je poněkud zkreslený mými city k němu. Je to jen můj osobní názor, že Pavla není možné nemilovat, nebo si ho jakýmkoliv způsobem neoblíbit. Jeho přátelé mu říkají totéž, ale v podstatě to není ta samá situace.

Naprosto chápu jeho touhu po jeho vlastní rodině. V čem se ode mě liší je to, že jeho rodiče jsou stále naživu. Já jsem ty své nikdy nepoznal.

V každém případě nám všem volno rozhodně prospělo. Cítím se mnohem odpočatější a právě bych se dokázal poprat s jakýmkoliv problémem, který by mi někdo postavil do cesty, tedy snad kromě vyjádření svých citů k Pavlovi.

Pořád nevím jak na to, a pořád mám strach z toho, jak bude reagovat, ale od té doby, co proběhl můj výbuch na Rona, se choval...no...šťastněji? Ano, rozhodně mi přijde mnohem šťastnější, jen nevím, co to způsobilo.

Určitě by bylo fajn to zjistit ale já jsem vlastně rád za to, že Pavel si s ničím nedělá starosti a je ještě veselejší, než když jsem ho potkal poprvé. Rozhodně jím proplouvá tolik energie, až mu závidím, že jí má tolik. Je příjemná změna ho vidět jak je uvolněný a s ničím si nedělá starosti. 

Také jsme se dozvěděli o tom, na jakou loď půjdeme. A poprvé ve svém životě mám štěstí. Já a Pavel jsme byli přiřazeni na USS Enterprise jako členové velící posádky, a už jen čekáme na termín, kdy budeme moci vyplout z doků-