MAUNA - zkoušky bojovníků

1. Proč nelhat?

Padala kapička za kapkou, stékaly po okénku a zanechávaly za sebou šmouhy. A znovu a znovu, pořád dokola. I na letadelním okénku se objevovaly nové a nové šmouhy. Jako kdyby celé počasí mělo potřebu vyžívat se v mých příšerných pocitech. Snad jen blesky chybí, ale to radši dneska nebudu říkat.
Jenže blesky by bylo to, co by vyjádřilo můj zmatek v hlavě. Už jsem pochopila jak se cítí člověk, když ho někdo blízký podvede. Ne že bych si s rodiči byla blízká, ale přece jen jsou to rodiče.
Můj myšlenkový tok zastavilo až hlášení.
, Welcome in Montreal"
Konečně po těch osmi hodinách si dopřeju odpočinku. V duchu jsem si radši připomínala všechny výmluvy, proč letím sama.
Oh my parents are waiting at home. Sbalila jsem si batoh.
My taxi is outside, I am here working on school projekt, my parents don't want go out in rain, my grandpa is ill so he can't move. Během mého rozhovoru v hlavě jsme přistáli a já postupovala směrem k východu. Už jsem měla rozmyšleno, kterým směrem půjdu a hotel byl také jasný.
________________________________________

"Good evening."
"Good, do you want some room or anything else?"
"Can be some room with bathroom on one night?"
"Ok it will be room 16 in second floor, but I will need your parents to pay it."
"Oh my parents are in some plane from Norway, they will come tomorow morning and I need to wait for them here. Tomorow we will fly to Hawai on our holidays. But I have here my card, i can pay it.
I will do exception, ok and your name?
Takhle ukončila recepční část hovoru ze které mi trnula krev v žilách..
My name is Sarah Lee.
Nikoho nemusí zajímat, že všechno co jsem teď řekla je lež. Jedno jsem se z těch let co jsem strávila u rodičů naučila, to že když máš peníze můžeš skoro cokoli.
Ještě si projistotu zopakuji moje jméno, reálné jméno. Tedy spíš dvě, So-ri Dunkin, May Umbrice, teď už i Sarah Lee.
Následovala jsem nějakou pokojskou a táhla za sebou svůj růžový kufr s usmívající se myškou na vrchu.
I přes nekončící pohledy personálu na mladou osamělou dívku, jsem měla vystrčenou bradu a zvednutou hlavu.
Dělala jsem že neexistují. Cítila jsem šimrání konečků mých jasně zrzavých vlasů a přesto jsem si je odmítala odhrnout z obličeje. Byly součástí bariéry, kterou jsem se snažila postavit co nejvyšší.
Nastoupila jsem do výtahu a zhluboka si oddechla. Patro 2, pokoj 16, patro 2 pokoj 16, druhé patro.. . Měla jsem pocit, že se výtah strašně vleče.

Konečně jsem za sebou zabouchla dveře do mého pokoje. Pokoji vévodila velká postel. Přes postel byla přehozená zelená deka a decentní zelené polštářky. Na papíru u postele byl vzkaz, že mi za půl hoďky přinesou večeři.
Nevím jak to někdo mohl stihnout rychleji než já, ale upřímě, bylo mi to úplně jedno. Můj žaludek se těšil a zbytku těla jsem se rozhodla dopřát koupel.
Z vrchní kapsy batohu jsem vytáhla hygienu a mobil. Prošla jsem kolem menší skříňky a prošla dveřmi do kopelny. Rozsvítila světlo a odložila věci.
Nestihla jsem se ještě ani svléct, když jsem zaslechla šramot. To asi bude večeře, ale radši jsem se podívala klíčovou dírkou. To bylo moje štěstí. Po místnosti přecházeli dva muži s puškami v černých uniformách na kterých měli velkými písmeny napsano UN. Spousta lidí by napadlo, ale to je přece OSN, jenže člověk pozná logo svých rodičů. Jediné v čem se logo liší je o něco větší U, U jako Umbrice.
Rychle jsem zhasla světlo a uvědomila si jaké mám štěstí, že jsem kufr nechala ve výklenku za dveřmi. Popadla jsem mobil, strčila do kapsy a hygienu jsem schovala mezi toaletní papíry. Následně jsem se pokusila co nejtišeji otevřít okno, poté co se otevřelo, proklouzla jsem ven. Bylo mi jasné, že když vyhlédnou z okna, uvidí mě.
Hbitě jsem přelezla po stěně( ty roky lezení po stromech a opečování fyzičky se vyplatily(; ) směr nejbližší balkón, který se nacházel přímo pod mým pokojem.
Seskočila jsem na balkon a zakryla se nejbližším ručníkem. Pokud jsem se dívala dobře celé první patro se renovovalo, takže byla minimální šance, že tam na někoho narazím.
Vytáhla jsem mobil a ztlumila si zvonění a jas. Doufala jsem v bezpečnost ručníku.
Odemknout mobil, dolů,dolů a aplikace Lock. Heslo a hotovo.
Díky speciální učitelce informatiky co pozvala máma, jsem teď schopná hecknou spoustu věcí.
Takže síť hotel...., ok. Potom kamery, tak pokoj 16..... . Super, nebo spíš ne super, protože se pořád pohybují v mém, tedy v pokoji číslo 16.
Zhasla jsem mobil a zavřela oči. Byla jsem vyčerpaná, po dlouhé cestě a teď tohle. Vím, že se nesmím nechat chytit ani zabít, ale prostě se potřebuju vyspat. Poslední na co myslím je, že asi budu potřebovat pistol než se vydám na sever.
_________________________________________