MAUNA - zkoušky bojovníků

5. Portál

!Upozornění tohle znovu není z pohledu So-ri ale ani Maunin!

Před chvílí jsem odešla z jídelny po večeři. K jídlu byly jahodové knedlíky, jenže chuť k jídlu mě přešla.
Taky kdo by měl hlad, když jí před chvílí spadl bratr do portálu. U portálu kde se dělají zkoušky, jenže každý ví, že jakmile tam člověk vleze, když není určený radou, zmizí někde v časoprostoru a je minimální šance, že ho objeví nějací bojovníci.
Byl super, on, můj brácha a hlavně byl ještě tak malý. Bylo mu teprve šest a se svými blonďatými vlásky a modrýma očima byl ten nejroztomilejší kluk, kterého znám.
Jenže teď je pryč, všichni si myslí že tam spadl, jenže zrovna on byl ten který se tomuhle místu vyhýbal. A jestli tam spadl tak to bylo něčí vina, že ho tam vzal.
Zamířila jsem k našemu domečku, který byl nahoře, vyšplhala jsem po přírodních schůdcích nahoru k nám. Doma jsem našla plačící matku, schoulenou na podlaze v klubíčku. Opatrně jsem jí pomohla se jí zvednout a dojít k posteli. Když si lehla, vyndala jsem bylinku, která uspává. Rozpustila jsem ji ve vodě sklenice a donesla ji matce.
Ihned upadla do hlubšího spánku. Už si toho vytrpěla dost díky mému otci, zrádci a teď i Mik-ael. Dívala jsem se do její unavené tváře, která se uvolnila, jakmile propadla do hlubšího spánku a snů. Přesto ji tvář rýsovaly vrásky strachu, smutku a hrůzy a starostí.
Odešla jsem do svého pokoje vzala si skicář a tužku s gumou a zamířila jsem ven.
Našla jsem si hezké místečko a snažila vykreslit všechny svoje depresivní pocity. Jak jsem tak dělala čáru za čárou a svýma rukama tvořila jeden obrázek za druhým, nevšimla jsem si skupiny asi dvacetiletých výrostků, kteří se usídlili pode mnou.
Teprve když jsem zaslechla jejich debatu.
" Hah, ten byl ale blbej, když tam do toho portálu vlezl jen za svým míčem" (zasmátí).
"To teda, asi byl po svym otci." Dodal další.
"Ale nebylo to přece jen trochu moc?" Zeptal se jeden.
" Ne, ani náhodou, však jejich rodina si to zaslouží a slyšels snad Ge-acha, je to syn svého otce."
Celou tu dobu jsem zadržovala dech a drtila tužku takže teď jsem se trhaně nadechla. Na jazyk mi padaly všechny možné nadávky.
Už teď mi to bylo jasné co udělám, zítra si hezky stoupnu doprostřed a tohle vyřvu do okolí, budou mě muset poslat do portálu ať chtějí nebo ne, pravda se přece musí ověřit. Hlavně když se týká nového šamana, který byl v téhle partě hlavou.
Třeba tak alespoň očistím částečně naše jméno a někdo si vzpomene kdo to byla Ai-jou Cairo. A prohledám každou skulinu toho světa, hen abych našla mého brášku
__________________________________________
!Pořád z pohledu Ai-jou!
Už měsíc tady trčím a čekám až otevřou portál a až se objeví nějaký ne-zbabělec a vleze se mnou do portálu.
Pro zkoušku totiž musí být dva a plus nové pravidlo, že musí držet spolu.
Přes den a noc jsem zavřená v takovém divném vězení, které nechal postavin náš nový šaman jen pro mě, nějak se mu totiž povedlo všechny přesvědčit o tom, že jsem nebezpečná.
Takže tady jsem a jedinými společníky mi jsou tužka a blok.
Jediné čeho se obávát je to, že se moje matka zhroutila nebo zhroutí, ale od toho tu mám díky bohu matku La-un, která se o ni postará.
Už byl skoro čas večeře a venku se pomalu zatahovalo.
První co bylo neobvyklé, bylo to že můj hlídač nepřišel na čas a zrovna on je strašně dochvilný. Druhé bylo, když jsem zaslechla lehké kroky, které nemohli patřit chlapovi.
Jak jsem odhadovala nepatřili mému hlídači, místo toho přišla asi čtrnáctiletá holka s jasně zrzavými vlasy a mojí večeří. Podala mi můj pytlík s jídlem a nadechla se.
__________________________________________
!Znovu z pohledu So-ri, pozor!

Nadechla jsem se a rozhodla se té podobně staré holce se světlými vlasy a zelenýma očima docela důležitou informaci.
"Jen bych ti asi měla říct, že zítra spolu skončíme v portálu, protože tuhle informaci ti asi nikdo nestihl zmínit."
Dokončila jsem tuhle větu a nebyla jsem si jistá jak bude reagovat. Došlo mi, že s touhle holkou, vlastně Ai-jou, jsem nikdy nepromluvila ani slovo.
"Ok." To byla jediná reakce, kterou ze sebe zvládla dostat.
" A díky za večeři." dodala a rozpačitě pozvedla ruku s jídlem.
Mlčky jsme si daly vědět a spolu se za ticha koukaly nahoru, na hvězdy, které teď nějakou chvíli neuvidíme.
__________________________________________

Šla jsem někde veprostředku našeho průvodu, který mířil k portálu. Po boku mi šla Ai-jou a kolem nás pobíhali malé děti.
Na zádech jsem cítila povzbudivé pohledy Lee-aha a matky La-un.
A protože jsem strávila zbytek večera u La-un, potkala jsem i matku Ai-jou.
Bylo mi jí líto, vypadala tak nešťastná, ale bála jsem se matky ptát. Přece jen byla unavená a já neměla tu sílu jí otravovat.
Vepředu jsem viděla šamana a radu, viděla jsem jak se šaman belhá , a došlo mi, že i toho jsem včera viděla, jak chlastá se svými přáteli. Ušklíbla jsem se, to mu patří.
Když si Ai-jou všimla čemu se šklebím, vyměnila si se mnou úsměv. Bylo mi jasné, že v tomhle se schodneme.
Došli jsme k portálu a členové kmenu Mauna si stoupli do půkruhu, jen šaman a rada stáli blíž portálu nežostatní.
Jeden z rady postoupil blíž a strhl neviditelnou bariéru.
Všem se otevřel pohled na honosný oblouk ve tvaru klíčové dírky.
Mezi hranami klíčové dírky se do kruhu sbíhali barvy, silné neregulovatelné, divoké.
Vypadalo to tak mysticky a úchvatně. Poté ten stařík vytáhl svůj váček s bylinou, kterou vhodil do klíčové dírky. Tahle rostlinka fungovala jako klíč.
Jakmile dopadla velkým obloukem do změti barev, začali barvy světlat až se rozplynuly do krajiny.
Byly tam v dálce domečky a po jedné straně les a na druhé straně vodní plocha.
Vykročila jsem dopředu spolu s Ai-jou a zamířila k bráně.
Když jsem se otočila Lee na mě mrknul a dodal mi odvahu.
Měla jsem strach, ale myslím že s Ai-jou po boku to zvládnu.
__________________________________________