MAUNA - zkoušky bojovníků

2. Hodná holka

Všichni do jednoho, tam stáli. Každý se svojí světlou pletí a zelenými pruhofleky. Stáli na kraji lesa, jako kdyby jen krok ven, by je mohl zabít. Chápala jsem je, ale bolelo to. Hodně.
V očích se jim odráželi různé emoce. Přejížděla jsem pohledem po všech přítomných, u mých přátel jsem viděla smutek a poté u ostatních to bylo různé emoce, posměšky, smutek, bolest, radost.
Bolest, bolest je zvláštní, je to jako kdyby někdo v tomto případě sekal a řezal do srdce. Ten nůž se mi bořil do srdce čím dál tím hloub. Sekal vejpůl všechny mé sny, vzpomínky, všechno. Jakmile jsem se posunula o další krok vpřed, nůž dokonal svou práci. Jedna půlka mého srdce zůstala tam v lese s kamarády a bezstarostným životem.
Nechala jsem se vést za ruku nějakého sluhy směrem k nějakému fajnovému fáru, pryč od všeho co mám ráda. Za okýnkem jsem spatřila tvář kluka, který se na mě podíval jen koutkem oka, tak arogantně. Měla jsem potřebu skočit na něj, ale došlo mi že budu muset být hodná holka
_________________________________________

Hodná holka. To jsem vydržela 4 roky. Čtyři roky utlačování starším bratrem a poviných hodin, které vybírala moje matka.
Až do včerejška, včera v noci, jsem omylem vstala. Ráno v přízemí se svítilo a já sešla, nikdo mě neviděl a nezaslechl, jenže já slyšela moje rodiče. Řešili velice důležitý obchod, který se týkal těch, kteří se o mě starali 10 let. 10 let jsem tam žila, jenže jsem byla samozřejmě jen pěšák ve větší hře. Ve hře mých rodičů , ve hře která měla vyhoubit kmen Mauna .
Moji pravou rodinu, to oni mě vychovali a postarali se o mě.
Tak a teď jsem uprostřed Montrealu a budu muset uniknout vojákům mých rodičů a dorazit ke kmenu a varovat je. Nevím co budu dělat potom, budouctnost je moc daleko.
_________________________________________

"Good mornig, sir" pozdravila jsem poté co jsem vešla do (asi nelegálního) obchodu se zbraněmi a v rukou žmoulala bankovky.
Asi padesátiletý týpek, stál za pultem a přejížděl si mě přezíravým pohledem, něco jako: cože polda? , ale když došel pohledem k mým rukám pousmál se.
Ale na hezký pozdrav peníze asi nestačili.
Až po dlouhém rozhovoru jsem z něj vymámila kvalitní pistol a hromadu nábojů. Jsem ráda, že konečně opouštím tenhle zatuchlý obchod plný zbraní. Vyšla jsem z obchodu a míjela malé polorozpadlé domečky, lidé kteří popíjeli pivo a děti pobíhali. Všude vládl menší chaos, příjemný chaos.
Přešla jsem silnici a zamířila směrem k autobusovému nádraží.
Svůj kufr s myškou, jsem ale bohužel musela nechat jinde. Byla to škoda, ale co.
Dala jsem si sluchátka na uši a pustila hudbu. Věc číslo tři, za co jsem vděčná výchově rodičů. Nechala jsem svojí hlavu proplouvat hudbou, zatímco moje tělo se prodíralo mezi lidmi, ulicemi.
Koupila jsem si lístky a zamířila k autobusu, který stál na nástupišti číslo sedm. Autobus překonal má očekávání, k horšímu.
Autobus, pokud se tomu tak dá říkat, byl oranžový a vypadal že se každou chvílí rozpadne. Dokonce i zářivá barva se pomalu, ale jistě odlupovala. Když jsem vešla dovnitř, udeřila mě do nosu divná vůně. Bylo to jako kdyby člověk všude vyvésil levanduli a všichni lidé byli zpocení. ( což možná byla pravda) čtvrtina sedadel byla zabraná a tak jsem zamířila k prvnímu volnému sedadlu, které bylo hned vepředu. Na sedadlo vedle sebe jsem projistotu dala batoh, aby si vedle mě nesedlo nějaké individuum.
Hned jak jsem se usadila, přišel řidič.
Byl mladší, mohlo mu být 15, ale i 25. Prostě jeho věk mi nedodával naději, že přežiju jenom tuhle cestu.
Řidič, se svými tmavšími, po uši dlouhými vlasy a svýma oříškovýma očima a středně velkou postavou, byl sebejistý. Do pusy si strčil nějaké dřívko, které se mohlo válet bůhvíkde a sedl si na svoje místo. Sedačka se prohnula a spokojené zasténala. On natáhl ruku a otočil klíčkem. Když začal motor spokojeně vrčet, uklidnila jsem se.
Řidič však ještě nebyl spokojený, znovu natáhl ruku a otočil knoflík u rádia. Autobusem se rozlehl hlas nějakého zpěváka. Lidé se povětšinou usmáli,vypadalo to, že jsou zvyklí. Když jsem se obrátila dopředu, ohlédl se a svým výrazem se ptal: tak co? .
Musela jsme se usmát. Snad mě uklidnila hudba nebo nevím. Roztáhla jsem úsměv a začala předstírat, že zpívám.
On se usmál a začal taky, až na to, že on zpíval doopravdy. Měl hezký hluboký hlas. Mezitím dal ruce na volant a sešlápl pedál. Přesto ale pokračoval ve zpěvu a já chytila rytmus a zpívala s ním.
Autobus měl pěkné představení. A jen tahle maličkatá věc stačila abych se cítila jako doma a šťastná.
Projížděli jsme krajinou. Lesy, hory, srnky, ptáci a traviny. Jeli jsme na okraji srázu, do kopce, z kopce, po rovině, podél řeky, přímo potokem. Míjeli jsme krajinu a zpívali. Postupně se ke zpěvu přidávalo více a více lidí. Napřed malá holčička s copánky, poté její maminka a další.
Musela jsem se smát. Tak rychle se mění situace ve kterých jsem.

________________________________________