MAUNA - zkoušky bojovníků

3. Zpátky do lesa

"Chyť mě" zavola jsem a rozběhla se.
Proběhla jsem kolem našich obydlí na stromech a kolem nich, málem vrazila do talismanů z peří. Těsně jsme se vyhnula šamance a skupině lidí.
" Hej So-ri, dávej trošku pozor" zavolala na mě s úsměvem matka La-un.
Se smíchem jsme jí za běhu odpověděla, " Promiň, ale Lee-ah mě nesmí chytit."
A běžela jsem dál směrem k lesu, už jsem za sebou slyšela bráchu. Nesmí mě chytit. Byla jsem rozhodlá. Musím být rychlejší. Alespoň jednou vyhrát. Vždycky mě zatím chytil, ale dneska se mu to nepovede, já budu rychlejší, vždyť mi je už šest.
Rozběhla jsem se ještě rychleji, už jsem byla daleko od vesnice. Jenže v tu cbvíli jsem přestala dávat pozor a moje noha se o něco zasekla. Stihla jsem ještě zamrkat, když moje tělo padalo na zem
Očima jsem spatřila kámen, o který jsem se rozbila.
Oči se mi zavíraly a poslední co jsem spatřila byl Lee, který na mě mluvila pak křičel. Až když jsem zavřela oči slyšela jsem Lee-ahovy zoufalé věty.
" No tak, So-ri, sestřičko. So-ri! Slyšíš, probuď se"
Cítila jsem jeho ruce, jak  mě zespodu uchopily a zvedly. Cítila jsem jeho hrudník, ke kterému mě tiskl a každý nádech. To bylo poslední co si pamatuji.

Pootevřela jsem  oči a hned jsem je znovu zavřela, protože mě do očí udeřilo silné světlo. Když jsem je otevřela podruhé, uviděla jsem jak se nade mnou naklání matka La-una, Leea a několik dalších. Zamrkala jsem a chvilku mi trvalo než jsem si vzpoměla na svůj pád a uvědomila, že ležím na posteli na ošetřovně.
___________________________________________
Vstoupila jsem do lesa a nechala za sebou autobus, kterým neustále zněla muzika. Zase jsem opustila něco co mi dávalo štěstí, na tom nic nemění ani to že jsem tam všechny znala jen chvíli.
Věděla jsem, že teď to bude těžké.
Ve vesnici jsem žila, znala jsem tu nedůvěřivost, kterou prokazovali všem cizincům.
Teď budu cizinec já, přece jen 4 roky není málo. Kráčela jsem po cestě, byla plná kamínků a prachu. Zula jsem si boty. Velké černo, hnědé pohorky. Dala jsem si je do pravé ruky.
Byla jsem strašně nervózní, pozná mě vůbec někdo??
Po několika kilometrech jsem si sundala batoh a vyndala pití. Napila jsem se a zjistila, že mi dochází pití a za chvíli se bude stmívat.
Zrychlila jsem a odbočila jsem z cesty. Změnila jsem styl chození, aby nikdo nepoznal, že jsem tudy šla. Pokračovala jsem k porostlému srázu uprostřed lesa. Dala jsem si boty do batohu. Mojí mysl však neustále otravovala myšlenka, jestli neodešli někam jinam. Což by znamenalo, že riskuju život zbytečně, ale že jsou v bezpečí.
Přesto jsem tuhle myšlenku odsunula až do záduv mojí mysli a začala šplhat dolů.
Cítila jsem se celá, celé ty roky ve mèstě mi něco chybělo, a až teď mi došlo, že to byl prostor, příroda a tyhle pohyby.
Připadala jsem si jako taková opička. Když jsem dolezla do asi poloviny, zastavila jsem se. Chvíli jsem lezla do prava a pak do leva. Teprve za několik minut jsem nalezla místo, které jsem hledala. Byl tam napřed menší výstupek, a poté i tunel, který vypadal jako jeskyně.
Vlezla jsem dovnitř, vážně to vypadalo jako velká jeskyně, ale když člověk pokračoval dál našel tam v zádu průchod. Vlezla jsem do tunelu, během toho co mě  pronásledovala moje zrádná myšlenka.
Chodba se rozšířila, přesně jak jsem si pamatovala. Pokaždé to bylo jako kdybych vylezla v ráji. Všude byly květiny, liány odlišných hlavně světlých barev. Pod bosími chodidly jsem cítila měkou trávu a moje plíce se tetelily štěstím při každém nádechu.
Chvíli jsem strávila jenom nadšeným točením kolem dokola. Smála jsem se z plných plic, tomu jak tu je hezky a mému štěstí.
Pokračovala jsem dál, ale úsměv na rtech mi zůstal. Tedy až do chvíle, kdy jsem na něco šlápla a propadla se do země. Skončila jsem od pohledu v pasti. Byla to jáma hluboká možná dva a půl metru a široká jen ani ne půl metru.
Znovu mě popadl záchvat smíchu, asi jsem úpně blbá a hlavně unavená.
Kdyby teď někdo přišel, uviděl by smíchy se potrhající holku, která uvízla v pasti.
Sedla jsem si do rohu a opřela se hlavou o stěnu. Otočila jsem svůj pohled nahoru k obloze a zadívala se na hvězdy, kterých zde bylo vidět tolik. Nemohla jsem si pomoct, vyndala jsem mobil a vyfotila nádhernou noční oblohu. Poté jsem mobil vypnula a znovu ho schovala.
Trošku jsem se ošila, néco mě tlačilo do zad. Zvedla jsem se a z hlíny vytáhla zapomenutý Maunský nůž.
Došlo mi jak velký nález to pro mě je. Znamenalo to, že kmen zde pořád je a tahle past je nová.
Znovu jsem si sedla a jediné co mě napadlo, bylo pískání.
Když jsme byli menší měla jsem já s mým (nevlastním) bráchou takový signál, když každý z nás něco potřeboval, tak jsme zapískali. A ten další hned přiběhl.
Pro jednou to trvalo trochu dýl, ale stejně se objevil. Nahoře se u díry se objevila silueta hlavy. Stoupla jsem si a jakmile jsem poznala Lee-aha, zavolala jsem na něj.
Reakce byla přesně ta, kterou jsem čekala.
"So-ri, jsi to ty" a napřáhl paži.
Pevně jsem se jí chytla a odpověděla na zjevnou řecnickou otázku.
"Jo, jsem to já."
__________________________________________