MAUNA - zkoušky bojovníků

6. Jiný život

"Tohle snad nemyslíš vážně. Zbláznil ses?" zařvala jsem na něj se slzami v očích.
"Kdybys chtěl, nenechal by ses přesvědčit." Nedala jsem mu pokoj. Měla jsem a mám ho ráda, jenže on mi očividně není schopný své city opětovat. Kdyby ano, nekývl by otci k zásnubám, které budou za měsíc a na odchod ke studiu do většího města. A aby toho nebylo málo, hodlá dělat žalářníka mým příbuzným přes koleno.
"Počkej mohl bych ti to vysvětlit." Volá za mnou, jenže já už vybíhám z místnosti a nechávám ho tam zkoprnělého stát.
Když jsem vyběhla z obecního domu na ulici, zpomalila jsem a splynula s davem.
S mojí tmavou jednotvánou sukní a světlou košilí s tím nebyl problém. Projistotu jsem si ještě nandala čepec, který měla každá druhá žena ve městě, přes své kaštanové vlasy.
Obešla jsem koně, který nervózně podupával a zamířila kolem hospody U ohrady přes mostek nad páchnoucí vodou nahoru do kopce.
Konečně jsem došla do klášterního prostoru, kde se starali o raněné a duševně choré.
Vzpomínám jak jsem před touhle velkou dřevěnou branou stála poprvé. Přijela jsem spolu se svou matkou, otcem, který byl kupcem a mojí starší rozmazlenou sestrou, Dorou. Otcovi se zrovna s obchodem nedařilo, ale přesto jsme přijeli v docela velkém kočáře před tento klášter na večeři.
Byla jsem celá natěšená, jenže to jsem ještě netušila jak moc se tenhle večer zvrtne. Vešli jsme dovnitř a byli jsme pozvaní k velkému stolu na kterém byla spousta jídla. Talíře přetékaly krocany, kuřaty, bramborami, zeleninou a vším možným.
Můj otec si automaticky sedl ke stolu s námi a řekl nám ať si dáme co hrdlo ráčí.
Samozdřejmě, tohle jídlo nebylo pro nás, ale pro sirotky. Otec ve snaze se vyrovnat s hlavou kláštera matkou Benediktou, jim přislíbil mě, maličkatou služebnici do konce mého života.
Dřív jsem nechápala jak mě nemohl mít tak rád, ale teď už je mi jasné, že miloval jen peníze. Proto ten večer odjeli beze mě a já zůstala tady.
Kdekdo by řekl, že musím být na otce naštvaná, jenže já jsem mu spíš vděčná. Díky němu mám lásku,kterou on mi nikdy nebyl schopen dát, milující rodinu a poslání co dělat.

Automaticky jsem šla do oddělení duševně chorých, nebo bláznů, podle toho jak jim chcete říkat. Pokaždé jsem šla jsem. Nevím cítím se zde příjemně, lidé mě poslouchají, i přes fakt že jsem žena. Cítím jejich mysle jak prožívají mé pohádky. Mé příběhy, nikdy je neslyšel někdo jiný než bláznové, nebo malí sirotci co nemůžou usnout.

Ale i přes klid mě bolí to, že už asi Johna nikdy neuvidím.
__________________________________________
Jakmile jsem vkročila do portálu, měla jsem pocit, že mi to plní každé přání týkající se mého vybavení. Kdybych měla hlad, vím že by mě nasytil.
Jestli jsem to ještě nevysvětlila, koho myslím, tak myslím portál.
Většina toho co na mě prováděl nebyla cítit, až na chvíli kdy mi v podstatě neviditelné prsty zaplétaly vlasy. Po celou dobu jsem držela Ai-jou za ruku, přesto to ale mohla být tak jedna vteřina, možná dvě.
Poté nás vyplivl na louce, kterou jsem předtím viděla. Koukla jsem se pod nohy na místy trošku seschlou trávu, ale to co mě překvapilo byly boty, byly vysoké jezdecké, moje měly kaštanovou barvu a Ai-jou černou.
Obě dvě jsme vypadaly jako úplně jiné osoby. Já jsem měla vlasy smotané v copu který byl přišpendlený k hlavě, přiléhavé kalhoty a bílou košili, přes kterou byla malá vestička. Na pasu jsem cítila tíhu několika dýk, stejně jako v botě a ve vlasech. Na zádech jsem měla vak s věcmi, když jsem ho otevřela, nahoře leželo jídlo, poté zelené šaty.
Měla bych dodat, že tenhle vak měla i Ai-jou.
Zatímco jsme si prohlíželi naše vybavení a oblečení na obloze se zatáhlo. Mraky přicházeli od západu, byly černé a i mě hned došlo, že spolu s těmihle mraky přijde déšť, bouřka a vítr.
V dálce jsem na polích spatřila lidi, kteří pospíchali, aby unikli bouřce.
Ai-jou jako by mi četla myšlenky.
"Asi si pospíšíme a zamíříme do té vesnice nebo městečka tam..?."
"Asi jo, nevím kam jinam by jsme mohli zamířit."
Upevnila jsem si vak pevněji, aby mi nepřekážel až půjdeme. Vlastně o Ai-jou pořád nic nevím a to s ní tady jsem v podstatě uvězněná. Došla mi docela nepříjemná věc.
__________________________________________

Když jsme zastavili před branami bylo těsně před deštěm, už jsem cítila první kapičky. Městečko vypadalo mnohem větší než z té dálky. Velké budovy obklopoval kouř z krbů a ohnišť a ty menší z našeho pohledu nebyly vidět, přesto jsem tušila že tam jsou.
Slyšela jsem i hluk přesouvajících se věcí, hýkání oslů, krav a křičení lidí.
Než jsem se nadála Ai-jou zabušila silně na bránu.
Naštěstí jsme měli přetaženou kapuci od vestičky přes hlavy, kvůli dešti, protože osamotě putující mladé dívky by budily až moc velkou pozornost.
Něco zaskřípalo a pootevřelo se malé okénko, za kterým se objevil ošuntělý obličej strážného.
"Co chcete?" zabručel otráveně.
"Jsme na cestě a potřebujeme úkryt před bouřkou." Vymáčkla jsem ze sebe co nejhlubším hlasem.
"Dobře, dobře." Zabručel ještě otráveněji, z toho, že se musí zvedat a odešel nám otevřít.
Za chvíli se otevřely dveře a my jsme vstoupily do města.
Když strážný odešel zpět do své budky a nás nechal napospas novému městu, zeptala jsem se: "Máš tušení kam zamíříme?"
Kdybych věděla co odpoví, neptala bych se. Zpočátku zněl návrh hospoda dobře. Byla jistota, že tam narazíme na nějaké lidi a mohly bysme tam dostat i noclech.
Jenže když jsme došli do hospody U ohrady, na kterou jsme narazili jako první, a vešli jsme dovnitř, čekala nás zatuchlá místnost, která byla nacpaná stoly, aby se sem vešlo co nejvíce zákazníků.
Asi to splnilo svůj účel. U každého stolu seděla velká skupina mužů s hromadou korbelů piva. Cítila jsem hořký zápach piva, pot a vůni pečeného masa.
Ai-jou se začala prodírat do zadu k baru a mě táhla za sebou.
Zabrala dvě stoličky u baru a na rovinu se zeptala barmanky na noclech. V odpověď se nám dostalo, že napřed si musíme něco objednat a až potom se smíme ptát na noclech.
Ještě pořád jsem byla v šoku a už zase neschopná vydat ze sebe ani jediné slovo, a to ani ve chvíli kdy Ai-jou nesmlouvala a objednala si nějaký silný alkohol.
Co mě však šokovalo ještě víc, bylo když barmanka prohodila k mojí světlovlasé kamarádce,: "a že jsi holka, dám ti to zadarmo."
Sama musela mít taky trochu napito, když odešla pro panáka, trošku se nahýbala na jednu stranu.
Až teď jsem ze sebe dostala jedinou větu: "A neni ti taky náhodou čtrnáct?"
"No a?, to tady nikdo netuší a hlavně to tady neplatí." Odsekla mi a otočila se k nově přinesenému panáku a kopla ho do sebe.
Tahle věta jako by mě zamrazila, procitla jsem až o půl hodiny, když už v sobě Ai-jou měla asi tři panáky a byla při smyslech asi jako spící medvěd.
" Hej" křikla jsem na barmanku, aby přišla.
" Jak by to bylo s tím spaním?"
Zeptala jsem se barmanky a než ona stihla se svým ztěžklým jazykem odpovědět, vmísila se do našeho rozhovoru sympatická brunetka.
"Tak těmhle chudákům bys chtěla nabízet vaše zablešený pokoje?" Zeptala se se smíchem a dořekla, " Vezmu je k nám do kláštera, přece jen tam by se pro ně mohla najít i práce."
Byla jsem vyčerpaná a tak jsem kývla na její nabídku, přece jen ještě budu muset vléct nalitou Ai-jou a klášter zněl důvěryhodně.
Podala jsem jí ruku, představila se jako Ember.
__________________________________________