MAUNA - zkoušky bojovníků

8. Nová práce

Následovali jsme ztichlou sestru napříč, klášterem. Neustále mě šokovalo jak to za každým rohem vypadá jinak. Napřed byla všude šedá a chladná pochmurná barva, poté veselé barvy a obrázky od dětí. Tohle místo mě tak mate.
Sestra byla potichu už od chvíle co jsme se s ní setkali. V úvahu z mého pohledu přicházelo to, že nemůže mluvit. Šla docela rychle, takže když jsem se zamyslela, jako teď, musela jsem si trošku popoběhnout aby mi neutekly.
Když jsme prošli víc jak polovinu budovy dostaly jsme se ke tmavě hnědým  dveřím a tam jsme zastavily.
Teď mi také vyvrátila sestra fakt, že nemůže mluvit, protože o chvíli pozdeji promluvila.
"Takže, tohle je pokoj pro nemocné a zraněné. Což znamená, že si budete dávat pozor, abyste nikoho nevzbudily a  nerušily. Pro tuto místnost taky platí několik pravidel. Proto vás tu teď provedu a něco naučím."
Než jsem stihla něco říct, položila si prst na rty a otevřela dveře.
Vešli jsme do vcelku prostorné místnosti, kde byly metr od sebe lůžka a na nich pacienti. Lůžka a celkově vybavení bylo dle mého názoru docela vyspělé.
Procházely jsme místností a sestra nám postupně říkala něco k jednotlivým pacientům. Jinak zde byla i okna, docela velká ale spodní část mohla být i půl metru nad mojí hlavou. Vrhaly sem světlo a ukazovaly na buď spící pacienty nebo na udivené pohledy těch vzbuzených.
Cítila jsem se dost nervózně a do nosu mě místy bouchal puch zvratek, chcanků a infekce. Prošli jsme celou místností až na konec, kde byly další dveře, kterých jsem si dosud nevšimla.
Když jsme vešli do o dost menší místnosti, můj pohled upoutaly pytlíky čaje, nože, jehly a další dobové časové pomůcky. Byly zde i židle a stůl a mě došlo, že tady nás bude učit. Pořád jsem sice netušila co, ale to bych neuhádla ani ve snu. Protože když jsme si sedly ke stolu, já v vpravo a Ai-jou vlevo.
Sedla si do židle a zhoupla se do zadu.
"Tak a začíná škola."
Věnovala jsem jí jeden z mých výmluvných pohledů a snažila se nedat najevo, že s ní naprosto souhlasím. Představila jsem si ji i se žvýkačkou, černou bundou a silným make-upem, s věcmi kteří lidé z kmenu Mauna nepoužívají, ale na Ai-jou by přesně seděly.
Sestra si sedla naproti nám a odněkud vytáhla dvě knížky, nebo spíš papíry s momentální nevyspělou, ale vyspělejší než v našem středověku medicínu. Se svazky práskla o stůl před námi. Došlo mi, že radši používá zřejmá gesta než svůj jazyk. Proto mě ani nepřekvapilo, když se zvedla a jediné co nám řekla bylo toto:" Teď tu seďte do té doby než přijdu a prosím přečtěte si váš svazek, až přijdu vyskouším vás. Podrobně. Neflákejte to, prosím."
A odešla za pacienty, práskla za sebou dveřmi.
Ai-jou se zaujatě vrátila na všechny čtyři nohy židle a chmátla po jednom svazku, já protože jsem nechtěla být pozadu jsem si vzala ten druhý.
"Od kdy tebe zajímá medicína?" Položila jsem jí otázku.
"Zrovna to se může hodit vzhledem k naší situaci kdy máme nějak zajímavě zachránit někomu život."
"Zajímavě?"
"Tos do toho šla anižbys znala nové pravidlo, kdy musíš zachránit víc lidí nebo zachránit nějak zajímavě?"
"Cože?"
"Ach jo." Povzdechla si a udělala obličej.
Poté však zabořila obličej do svazků a začetla se.
Henry Carnerlell

Člověk a jeho tělo

Toto téma je velice často špatně pochopené, často si lidé..... .

Začetla jsem se do díla Henryho Carnerlella. Bylo to zajímavější než jsem čekala. Ponořila jsem se do spisů o anatomii člověka, popisu kostí, nemocí a svalů. To co mě překvapovalo bylo to, že se to až příliš podobalo medicíně z naší přítomnosti. Děsilo mě to.
Jediné co mě vyrušilo, bylo kdyú nás sestra přišla zkontrolovat a poté když nás Ember přišla odvést na oběd.
Cestou na oběd, jsem se Ember musela zeptat, ale asi bych ty otázky mohla omezit.
"Co se vlastně ví o tom Carnerlollovi?"
"Myslíš autora té knížky?"
"Jo, myslí přesně toho." Zapojila se do debaty i Ai-jou."
"No, zrovna my o něm víme docela dost." To co mě zmátlo, byl výraz, který měla když to řekla. Pousmála se jako kdyby byla hrdá na to, že ho zná.
"Aha... . "
"Myslím to tak, že on byl ze stejného světa jako vy."
"Takže nějaký pohledný kluk a ty ho znáš a asi jsi mu i pomohla..... ?" Začala Ai-jou s konspiračními teoriemi.
"Jako vážně tohle si o mě myslíš? To bych Johnovi neudělala."
"Johnovi?" Teď jsem se do týrání taky zapojila.
"Dobře, ale až později, protože u oběda o tomhle vážně tlachat nechci."

Vešli jsme zpět do jídelny, kde jsme měly i snídani.Našla jsem si ale lepší místo mezi Ai-jou a Ember. Na stole už ležel hrnec s polévkou a tak jsem nám nabrala každé do talíře.
Dala jsem si první lžíci vynikající polévky a znovu načala debatu.
"Hej, a vo vlastně budeme dělat odpoledne, když už to máme přečtené, teda alespoň já." Podívala jsem se koutkem oka na blondýnu.
"Hele, na mě se nedívej, já to přečetla dřív než ty." Obhajovala se.
"Budete se starat o pacienty a pak mi půjdete pomoct s večeří. Na to se vážně těším."
"A bude nás mít někdo na starost?"
"Vážně se ptáš?"
"Jen jsem doufala."
Zbytek oběda jsme byli v podstatě potichu a jedly. Po obědě jsme se znovu setkaly s již zmíněnou sestrou a znovu zamířily na marodku. Tam jsme dostaly za úkol napřed jen nosit jídlo, to bylo v pořádku. Dokud nám sestra neoznámila, že máme dát marodům jejich léky. To pak nastal problém, nebo spíš problémy.

Když jsem přišla k první posteli, chlap se očividně rozhodl, že ten hnus/lék, který jsem nesla, nehodlá pozřít. Napřed jsem se snažila ho nějak rozptýlit a spoustu dalších věcí, ale nic nefungovalo.
Proto když přišla Ai-jou, poté co předala  léky dvěma pacientům, které měla na starosti, a navrhla, že by si na něj sedla aby se přestal škubat a protestovat, neodmítla jsem.
Taky se mi ulevilo, protože tenhle způsob fungoval. Jenže potom mi došlo, že na řadu přijdou další takovýhle pacienti, zděsila jsem se.

Díky bohu za Ai-jou.
__________________________________________