Jakmile jsem vešla do třídy, zvedla jsem hlavu, abych se mohla porozhlédnout po prázdném místu, kam bych si mohla sednout. Můj pohled se ale zarazil na oříškově modrých očích havraspárského kluka. Mé srdce jakoby udělalo pár otoček v rytmu nějaké neznámé hudby.
Lucas Bailey,
Havraspárská kolej
Škola čar a kouzel v Bradavicích
Drahý Lucasi,
píše Hermiona. Asi si na mě nevzpomínáš. Jsem vlastně docela tichá a nenápadná, nedivila bych se. Víš, takový je můj život. Jsem neustále v závěsu někoho, a i když se zdá, že ani nechci být vidět, ráda bych aby mě viděl alespoň jeden člověk... Ty.
Máš ty nejkrásnější hnědé očí jaké jsem kdy viděla. Připomínají mi hořkou čokoládu, která se pije v zimě, zatímco jsi zabalený v dece a koukáš ven z okna na to, jak sněží.. Vy kouzelníci to ale asi neděláte. Vždy jsem měla ráda takové zimní dny. I tady v Bradavicích jsem totiž měla něco, co mi připomínalo domov a to pokaždé, když se podívám na Tebe.
Víš, že se naše oči ještě nikdy nestřetly? Jak by mohly, že? Ty máš kolem sebe děvčat vždy dost. Mnohem hezčích a více dívčích. Zajímalo by mě, jestli nějaká z nich dokáže porozumět tvému srdci. Další otázka ovšem je, jestli o tom vůbec stojíš. Nikdy ses mi ale nezdál pokrytecký, proto si myslím, že jsi možná jen nenašel tu správnou dívku, o kterou bys stál a která by dokázala roztančit jiskřičky v tvých očích a motýlky ve tvém břiše, jak to píšou v knihách. Máš rád poezii?
Zajímalo by mě spoustu věcí, které se ale asi nikdy nedozvím.
ČTEŠ
Těm, které jsem milovala
Fiksi Penggemar"Ne,ne ne..!" vydechla jsem zoufale a hledala po pokoji dál. "někde tu být musí!" skoro jsem zoufalostí křičela. Ale to, co jsem hledala, jsem nemohla najít. Ani kouzlem,ani po mudlovsku. Bylo mi do breku..
