Rozpolcená duše

Osudy

Tvoje oči, tak hnědé, tmavé, zorničky ustavičně pod vlivem trávy mi ničí priority co by mi život zpravit mohli.

Kdybych se v nich netopila, jako malá dívka, co se bojí každé rybky v moři, mohla byt se smát a veselá býti. Kdybych pokaždé neodvrátila zbavěle pohled mohl jsi už můj dávno býti, já jsem, ale jen zbavělec co se pomalu, v životě potápí a nemá naději, že se všechno v dobré obrátí.

Kdybych ti nebyla schopna dát i svůj život, byla bych samý úsměv a žádné slzy, mohla bych opravdu žít, bez žiletky, jejíž ostří zdobí rudě mé nohy. Už nikdy nezažít tyto stavy. Bolí to, bolí, to však problém není. Problém je psychika, která se díky tvému nezájmu zoufale hroutí.

Ovšem já ti chci dát všechno, všecičko, proč si toho nevážíš aspoň maličko. Úsměv mi věnuj a už se vzpamatuj, však já tě miluju, svědomí každičkou minutu svého života bez příkras zpytuju.

Proč mě nevědomky ničíš, proč na mě nikdy nepromluvíš.

Ustavičně tutovky sázíš, proč se nepodíváš z obrazovky mobilu pryč a neobjevíš moji zkřehlou duši, žadonící po pomoci. Po tvém objetí, které darovat můžeš, věř mi. Pusu na čelo a pár milých slov, by svět mi zpravilo, opravdu moc.

Na nedostupného si hraješ, čekám kdy mému pohledu dozraješ, ale někdy ztrácím naději, že jsme si skutečně souzeni. Každou přestávku na záchod spěchám, s nadějí, že uvidím jak se ve třídě, jako malé dítě houpeš na židli se sluchátky v uších. Nevnímajíce okolní svět, natož mě.

Když tě vídám během dne, mineš mě, vždy, jak minule. O mé existencí víš, to jsem si jistá, kdo ti kafe půjčoval, kvůli komu jsi se na schodech nehezky rozsekal a kdo se do tebe kvůli tomu zamiloval? Znáš ji? Ustavičně na ní hledíš, škoda, že její fyzická schránka je jen to, co vidíš. Ty pocity nevnímáš, nevidíš její myšlenky když v posteli usíná.

Proč mě osud k tobě připoutal aniž bych tě více poznala, proč mě nutí tě hloupě sledovat a tvůj život beze mě tiše proklínat.

- půlnoční myšlenky