Osud...

2 kapitola-Můj let

Bylo asi pět hodin ráno, když jsem se probudila, budík jsem měla nařízený na půl sedmý. ,,No co, když už jsem se probudila tak už vstanu". Vylezla jsem z postele a šla jsem se vykoupat, abych se trošku probrala. Poté jsem šla do kuchyně si dát něco k snídani. Když jsem pokládala věci na stůl, všimla jsem si papírku, který tam ležel. Papírek byl přeložený a na horní straně bylo napsaný pro ♥SANDY♥. Když jsem ho otevřela, uvnitř stálo: Užij si to a nic neproveď. Znáš se! :D Když jsem si to přečetla, musela jsem se usmát. Chtěla jsem ho už odložit, když jsem si všimla, že v rohu bylo jenom PS. Pozdravuj otce. Položila jsem papírek a šla jsem si udělat tu snídani. Nakonec jsem si udělala k snídani lívance mňam. Poté co jsem dojedla, šla jsem do pokoje, abych si zabalila ještě notebook a sluchátka.

Když už jsem si byla jistá, že už mám všechno zabalený, odnesla jsem věci dolů. Zkontrolovala jsem, jestli mi vážně nic nechybí a pak se šla obléct. Na sobě jsem měla jeany, šedý tílko a delší svetr, který se nedal zapnout. Vlasy jsem si rozčesala a nechala je rozpuštěný. Vyčistila jsem si zuby a trošku jsem se namalovala, ale jenom lehce. Nesnáším, když jsou holky zmalovaný jako ku*** a popravdě kluci to moc nemusí, pouze v nich vidí snadnou oběť. Poté co jsem už byla konečně komplet, mi bylo divný, že jsem dneska ještě Rockyho neviděla. Rozhodla jsem se teda, že ho půjdu hledat. Prošla jsem si pět místností, zastavila jsem u matčiny ložnice a najednou něco škrábalo na dveře. Otevřela jsem je a tam byl Rocky, byl chudák celý vystrašený, vzala jsem ho do náruče a musela jsem se smát ,, ty jsi trouba viď". Mamka ho tam asi omylem zavřela, když odcházela do práce. Pro jistotu zavřu dveře, aby se tam zase nedostal a šla jsem dolů.

Rockyho jsem položila na jeho oblíbený škrabadlo s domečkem. Koukla jsem na hodiny a měla jsem ještě dvě a půl hoďky čas. To už bych si mohla zavolat taxíka, lepší je tam být dřív než pozdě. Vzala jsem mobil a vytočila jsem číslo na taxi, nadiktovala jsem adresu kam má přijet. Za dvacet minut je prý tady. Prošla jsem tedy celý byt, abych se ujistila, že je všude zavřeno.

Bydlím ve vile se třemi patry, s obří zahradou a bazénem. Takže mi to chvilku trvalo, když už jsem to měla prošlí, mrkla jsem na mobil, abych zjistila čas.

Dvacet minut už dávno uběhlo, podívala jsem se z okna, ale tam nikdo nebyl, krom dětí, který si tam hráli. Už jsem tam chtěla volat, kde je? Když mi někdo zazvoní na zvonek, byl to taxikář, který se zpodil o deset minut. Omlouval se, že byly zácpy. Naštěstí letiště bylo kousek od tud, asi tak přibližně půl hoďky. Dorazily jsme tam včas, měli jsme jenom jednu zácpu, aspoň něco pozitivního.

Zaplatila jsem a šla jsem do haly. Seděla jsem tam asi dvacet minut možná dýl, než oznámili můj let. Zvedla jsem se a šla jsem rychle do fronty, dokud tam bylo celkem málo lidí. Už jsem tam skoro byla, ale někdo do mě silně vrazí, až tak, že jsem skončila na zemi. Byl to kluk, mohlo mu být kolem 17 až 18 let. Byl vysoký a měl černý vlasy, podle všeho byly obarvený. Vytrhl mě z přemýšlení, když na mě začal řvát. ,,Kam čumíš ty nádhero?! „ Cože?! ,,Jsi snad hluchá"?! To už mě dostalo úplně, on mě srazí a ještě chce, abych se omluvila? Tak to ne. Ty kreténe, já se ti mám omluvit za to, že jsi mě srazil na zem? Ironicky se na mě podíval a řekl: koho to zajímá?. Zůstala jsem na něj zírat a cítila jsem na sobě i pohledy ostatních, trapas. Zakroutil hlavou a odešel, ani se nezeptal, jestli nechci pomoc. Vstala jsem a oprášila jsem se, doufám, že to počítač přežil. Konečně jsem došla do fronty.