👑KRÁLOVNA PEKEL👑

Ďábel❌️Anděl

,,Damiáne!!! Samueli!!! Přestaňte!" Zakřičel muž, který se k nám přibližoval. ,,Já nic nedělám, to on si začal, Rafaeli." Bránil se Damián. ,,Same, co mi má to řekneš ty?" Zeptal se muž stojící mezi Samem a Damiánem. ,,Tati, on.. chtěl udělat něco Jackovi..." Odpověděl mu Sam. ,,Hele, tak to není zas taková pravda, mohl bych něco ještě říct?" Vložil se do toho Damián. ,,Ano, povídej Damián, ale nelži!" Řekl Rafael. ,,Takže byl jsem tady kvůli jedné věci, co jsem měl vyřídit. V tom jsem slyšel, že někdo o mně mluvil, tak jsem sem přišel a chtěl si to s ním vyřídit, ale nic jsem mi neudělal." Přeříkal vše Damián. ,,Samueli, jdi domů hned!" Řekl přísným hlasem Rafael na Sama. ,,Ale tati, ty věříš jemu?" Snažil se Sam bránit, ale to uz jeho otec nahodil přísný pohled a Sam zmizel ze sálu. ,,Damiáne, doufám, že mu to promineš." Damián stál a řekl: ,,No ještě si to rozmyslím." Dupnul nohou do podlahy a zůstal po něm jen malý plamínek, který už Eduard udusával. ,,A ty Jacku jdi taky, já tady Charlotte vše už vysvětlím." Řekl Rafael Jackovi. ,,Tak se měj, doufám že se ještě někdy uvidíme." Rozloučili jsme se. ,,Tak měl bych se představit, jmenuji se Rafael a jsem hlavní anděl, cokoliv se stane, hned běž to říct mně. Ty jsi Charlotte, že? Měli bychom už jít a zapsat tě do různých hodin." Řekl a už se rozběhl dlouhou chodbou. Následovala jsem ho, ale sotva jsem ho stačila.
,,No, nejprve u tebe proběhne rozřazení." Zastavil se. ,,Jaké rozřazení?" Zeptala jsem se. ,, No kam půjdeš a čemu se teď začneš věnovat, buď peklo nebo nebe. A nebo je tady ještě jedna věc, že zůstaneš tady." Vysvětlil Rafael. Přikývla jsem a už mi vedl do jednoho pokoje. Uprostřed se nacházel stůl, na kterém byla připravená destička ze zlata. Rafael pokynul, abych se posadila. ,,Tak jo, já tě tady nechám, pak až budeš mít hotovo, nech ji tady ležet a odejdi, pak se tě někdo ujme." A odešel, zavřel za sebou dveře, já se usadila ke stolu a rozmýšlela si svoje rozhodnutí v první otázce.
Celá zábrana do otázek jsem si nevšimla, že celou dobu někdo sedí v té místnosti a tiše mě pozoruje. ,,Jak to jde?" Zeptala se postava sedící ve stínu. ,,Kdo jste?" Zeptala jsem se. Postava vystoupila že stínu a já zjistila, že je to Damián. ,,Snad jsi se nebála. Já tě nechci ublížit. Jen chci, aby jsi se správně rozhodla." Opřel se o stůl a prohlížel si otázky. ,,Víš já tenhle test nikdy nedělal." Prohlédl si mě. ,,Tebe nezajímá co nebo kdo byl kdysi na té silnici, když se ti stala ta nehoda?" Nechtělo se mi odpovídat, měla jsem dost práce. ,,Byl jsem to já.." Řekl tiše. ,,Cože?" Vykřikla jsem na něj. ,,Přeci jen mi posloucháš." Uchyhtl se. ,,Dělám si srandu, jen chci, aby jsi mi věnovala pozornost." Obcházel stůl a zastavil se přímo naproti mně. ,,Kdyby jsi se to jen přeci chtěla dozvědět, stačí když řekneš moje jméno a už budu u tebe." Řekl, pak se otočil a zmizel.
Po vyplnění všech otázek jsem vyšla z místnosti, nikdo zde nebyl. Proto jsem se rozhodla, že si to zde projdu. Došla jsem do krásné zahrady plné růží, lilií, šeříků a dalších krásných rostlin. Uprostřed se nacházela bílá lavička, na které seděl Samuel. Šla jsem k němu po cestičce, která byla vytvořena z bílých kamínků. ,,Ahoj." Pozdravila jsem. Ale Sam jen přikývl hlavou na pozdrav. ,,Můžu si přisednout?" Zeptala jsem se, ale Sam neodpovídal, díval se jen před sebe. Brala jsem to jako souhlas a přisedla si. ,,Už máš hotovo?" Zeptal se. ,,Jo, právě jsem skončila a chtěla jsem si to tady prohlédnout, nevadí to, že ne." Otočil se na mě a díval se mi do očí. Teprve teď jsem měla příležitost si ho pořádně prohlédnout. Zadívala jsem se mu do jeho očí. Jejich barvu bych přirovnala k minerálu, který se nazývá modrý topaz. Tak krásné oči jsem v životě neviděla. Nemohla jsem se na něj přestat dívat, jako bych se v jeho očích ztratila.

,,Halo? Vnímáš?" Mluvil na mě Sam. ,,Jo, promiň, jen jsem nad něčím přemýšlela.." Řekla jsem a začala se dívat na mé nohy. ,,Měla by jsi se s ním přestat bavit." Podíval se mě a pokračoval: ,,Co si začneš s Ďáblem, tak jen tak neskončí. Pak bude už pozdě, skonči to dokud je ještě čas." Vstal a odešel ze zahrady. Nevěděla jsem kam jít, nikoho jsem v paláci nenašla, proto jsem se rozhodla vyjít z něj ven. Ani Eduard nestál u dveří. Začalo mi to být podezřelé. Vždyť je to strážce paláce, ten by zde měl být pořád. Pomyslela jsem si a vyšla ven.
Před palácem stála půvabná slečna. Vzhledově bych jí nepřirovnala k andělu, ale spíš jako dceru Ďábla. Tělo ji zdobily rudé šaty s černým opaskem.

Stála jsem přede dveřmi a přemýšlela jsem kam jít. ,,To je ona?" Zeptala se tiše. Nikdo jiný tam nebyl, na koho by mohla mluvit. Prohlížela si mě, a pak promluvila. ,,Ty jsi Charlotte?" Přikývla jsem. Šla ke mně blíž ladným krokem. ,,Beatrice Mania Morningside." Něžně mi podala její ruku a čekala až ji políbím. ,,Ano jsem sestra Damiána a dcera Ďábla," odpověděla na moji myšlenku. ,,Teď pojď odvedu tě do tvého pokoje."