Game of School Killer [CZ]

Devatenáctá kapitola | Doufám, že se ještě uvidíme

Hleděla jsem za ním celá otupělá. Vyznal mi Chris zrovna své city? Prohlásil, že mě miluje? Uplynulo několik minut, než jsem se vydala zpět za ostatními. Většina z nich jen seděla a hleděla tupě před sebe. Snažili se pobrat, co jsme se dozvěděli.

Chris mě miluje. Ross si se mnou hrál.

Nedokázala jsem se s tím poprat. Znovu a znovu jsem si přehrávala chvíli, kdy mě políbil. Byl to dlouhý polibek, v kterém bylo skryto všechno. Jedním polibkem mi řekl naprosto všechno.

Jenže tu byl Ross. Můj kluk. Aspoň jsem si to myslela. Ale on si se mnou pouze hrál. Doopravdy mě nemiloval. Využil mých citů k němu. To já jsem ho přece políbila. Já hloupá! Co jsem si myslela? Jeho city ke mně nebyly nikdy pravé.

Problém byl v tom, že jsem nevěděla, co cítím ke Chrisovi a co k Rossovi. Chris měl ještě tajemství, o kterém jsem nevěděla. Ale Ross? Ten jich měl tuny. Mohla jsem však milovat oba? Milovala jsem vůbec alespoň jednoho z nich? Byla jsem naprosto zmatená.

Vlastně na tom tak docela nezáleželo. Ross je někdo, kdo mi chtěl celou dobu ublížit a Chris je už možná mrtvý. Nepomohla jsem mu. Nemohla jsem. Nebo mohla? Měla jsem aspoň něco zkusit. Budu si to vyčítat do konce života.

Ozvala se rána. Podívala jsem se směrem ke dveřím. Stál v nich muž v masce, jako před tím. A potom vyslovil dvě slova, která by se mnou normálně otřásla, ale nyní mi to bylo jedno. Nevnímala jsem to.

" Leslie Armstrongová," přikývla jsem. Stál ve dveřích a sledoval mě.

" Mám snad dvě minuty ne?" vyštěkla jsem.

" Nikdo ti žádné nedal. Vstaň a pohni sebou," prohlásil ostře. Naposledy jsem pohlédla na své kamarádky, které měly slzy v očích.

" Sbohem holky. Mám vás ráda!" zašeptala jsem a přešla k muži, který mě popadl za paži. Snažila jsem se mu vykroutit, ale nehodlal mě pustit. Šli jsme maličkou chodbičkou a nakonec jsme vyšli postranními starými dveřmi ven. Prostoupil mě chlad. Pomyslela jsem na svou rodinu. Vedl mě přes prázdnou trávu dál od budovy. Stále se rozhlížel kolem sebe a snažil se jít rychle. Došli jsme do malé chatičky, kam mě strčil a poté, co vstoupil dovnitř zavřel dveře. Vedl mě ke schodišti, po kterém mě dovedl až nahoru. A následoval žebřík spuštěný ze stropu. Nechápavě jsem se na něj podívala. Zabíjí studenty tím, že je shodí z výšky?

" Jdi!" vydechla jsem a vyšplhala až nahoru. On šplhal za mnou. Stáli jsme na půdě. Zavřel za sebou víko a sundal si svou masku. Zalapala jsem po dechu. Stál přede mnou Ross. Couvla jsem. Nakonec jsem k němu zpětně přistoupila a vrazila mu facku. Ross ani nemrkl. Zahleděl se jí do očí." Předpokládám, že byla zasloužená,"

" No to předpokládáš správně," odfrkla jsem si. " Můžeš si dokonce vybrat důvod," ušklíbla jsem se.

" Musíme si promluvit," prohlásil a rozhodl se ignorovat moje předešlá slova.

" Jestli mi chceš vyprávět o Austinovi, tak jdeš pozdě," založila jsem si ruce na hrudi a čekala na jeho reakci. Otevřel pusu a zase ji zavřel.

" Chris,"

" Není důležité od koho to vím. Ale to, cos provedl bylo to nejhnusnější, cos mohl udělat!"

" Jenže já si to nevybral! Musel jsem to udělat!" odmlčel se a prohrábl si zpocené vlasy. " Mým úkolem bylo se k tobě dostat tak blízko, abych tě zvládl dostat sem. Do míst, kde jsi měla být zabita." řekl nevzrušeně.

" Tvým otcem," dodala jsem. Přikývl.

Nechtěla jsem to slyšet, ale nedokázala jsem ho zastavit. Musela jsem konečně znát pravdu. " Měl jsem dělat všechno jen proto, abys mi důvěřovala. Kdybys řekla, že budeme nejlepší kamarádi přistoupil bych na to. Když jsi řekla, že spolu budeme chodit, udělal jsem to. Musel jsem. Ale nic nebylo opravdové. Zamilovala ses, jenže to je tvůj problém. Za to již nemůžu. Jen bys měla vědět, že nic nebylo opětované. Všechno to pro mě byla jenom povinnost, kterou jsem udělat musel, ať jsem chtěl nebo nechtěl."