Tanec Můr

Kapitola I. - 1/2 - Endorfin

Nebe křičelo a plakalo. Z přízemí jde slyšet Ewanův nahněvaný hlas, poněvadž právě prohrál v kartách. Domem se line vůně brambor a propečeného masa.
„Narezo! Večeře je hotová, pojď, má drahá!" Mercedes ji volala svým medovým hlasem. Nareza zavřela knihu, kterou právě četla. Při zavření se jí skrčily stránky, ale toho si nevšimla a pokračovala do přízemí. Ewan se prodíral, aby byl první kdo si umyje ruce a zasedne k jídelnímu stolu. Bude mu to k ničemu, jelikož jíst může, až všichni zasednou a pomodlí se. Všichni se zasmáli a pokračovali v činnostech. Ewan je milý kluk. I po jeho traumatech se stále dokáže usmívat a obětovat pro ostatní. Když seděli u stolu, Nareza je pozorovala. Jejich smích, úsměvy, oči a jiskry v nich. Můry - takto je Vitalij pojmenoval. Je majitelem tohoto dokonalého místa, Rezidence Svatých Sedmi.

Slunce se zrovna střídalo s Měsícem, když Vera po boku s Narezou pozorovaly ryby plující v rybníce.
„Neví, kdo jsou. Myslí si, že se celý vesmír točí jen kolem nich. Jsou zmateny v jejich vlastním domově." Pronese Vera hledící na zlatavé kapry a sumce. Nakloní hlavu na stranu, když jedna z ryb připluje blíže ke břehu.
„Ty ryby brzo zemřou," Vera přidřepne a natáhne ke kaprovi ruku, ale ten odplave. „Zapomenou na vše co se kdy stalo. Smrt je osvobodí. Smrt, je řešením." Pronese, stále zírající do potemnělého rybníka. Když řekla, že smrt je řešením, Nareza vydechla a celé její tělo se uvolnilo, její srdce přestalo na moment bít a vše se s ní zatočilo. Věděla, že Vera nad sebevraždou přemýšlí již dlouho. Vera je křehká a zlomená žena. Je upřímná a milá ale tato obětavost ji postupně zabijí a vede k šílenství. Nebo je to láska, to, co ji dělá šílenou? Rádi věříme, že lidé které milujeme jsou svatí a bez chyb. Jsme tak zaslepení tím harmonickým pocitem, že začínáme žít v iluzi kde je vše naše chyba a ne jejich. V iluzi, kde je vše růžové a zalité sluncem. V ten moment začneme odhánět lidi, kteří se nám snaží říct pravdu a ukázat nám, jak ohavně se k nám někdo chová, ale my jej i přesto milujeme. Začneme si myslet, že si zasloužíme lásku pouze takovou, kterou nám ukazuje dotyčný. Může být svazující a jedovatá, ale my si myslíme, že právě toto je láska, kterou si zasloužíme, takže ji přijmeme a zapomenete na veškerou sebeúctu.
„Vero, nemyslím si, že ohledně toho řešení máš pravdu." Nareza pohlédne na Veru s nadějí, že by si své řešení mohla snad rozmyslet.
„Víš, Narezo, někdy tě život vysaje a vyčerpá natolik, že už si nic než konec nepřeješ. Pocit, že žiješ s úzkostmi, hladověním, aby ses na sebe dokázala podívat do zrcadla, s těžkým srdcem, které tě táhne ke dnu opravdu není dobré..Je to vězení uprostřed tvé vlastní mysli. Přijde mi, že nejsem dostatečná. Dostatečně krásná, dostatečně chytrá, prostě nedostatečná pro toho koho tolik miluju."
Když tohle pronesla, Nareza si skutečně uvědomila, jak často musí Vera přemýšlet o smrti. Vera hleděla do temného rybníka, jakoby v ní už nebyla žádná radost. Její obličej je pokryt pihami a vrásky, ke kterým přišla díky ustavičnému stresu. Její oči byly černé a prázdné. Havraní vlasy jí vítr hnal do obličeje, když si je odhrnovala, Nareza zahlédla jizvy, které Vera skrývala pod rukávem. Nareze došlo, kolikrát Vera někoho potřebovala, ale nikdo tam pro ni nebyl. Vera je křehká a v minulosti jí bylo velmi ublíženo. Všimla si, jak Nareza shlíží na její zjizvené paže.
„Jsi znechucena, mám pravdu? Souhlasím s tebou, je-li to tak. Pokaždé, když se na ně podívám, mám pocit že jich potřebuji více, že si zasloužím být v bolestech." Její slova zabolí. Jak si někdo tak andělsky vypadající, může myslet, že je ní někdo znechucen? Ženy se vrátily do rezidence s doprovodem hvězd a Měsíce.