Tanec Můr

Kapitola IV. - Nebeské brány

Dny plynuly jako voda a stejně tak životy našich Můr. Můry, stvoření, která ve tmě hledají světlo tak, jako lidé hledají naději v temných časech..

V rezidenci se toho mnoho nezměnilo. Lavinia odešla minulý měsíc a všichni jsou k sobě mnohem více otevření a šťastní. Konečně mohli
odložit svoje masky a veškeré přetvářky, které byly s Lavinií spojeny. Ewan a Vera k sobě začli mít blíže. Jsou nevlastní sourozenci. Veřina matka - Mercedes si vzala do péče Ewana společně s Colette.
Vera procházela zahradami a Ewan ji následoval. Snažil se být nenápadný, ale moc se mu to nedařilo. Dával Veře najevo svoji podporu a oddanost. Byť jen třeba tím, že si k ní přisedl blíže anebo tím, že ji vyslechl.
„Její hlas a ta slova, která opouštějí její ústa jsou jedna obrovská a nádherná symfonie." řekl, když s ním Nareza nakupovala na trzích potraviny potřebné do kuchyně. Štvalo ji to, jelikož Ewan zamilovaně básnil místo toho, aby jí pomáhal s nákupem, ale zároveň byla ráda, že Vera má někoho, komu na ní záleží. Více než to.
V rezidenci se všichni starali o všechno. Někdo o něco více, někdo o něco méně, ale stále byla jejich spolupráce a podílení se na domě společné. Vitalij chtěl, aby měl v domě každý své místo, pocit, že někam patří, a aby hlas každého byl vyslyšen.
Původní plán Vita byl s rezidencí naložit jakožto se sanatoriem, ale vzhledem k tomu, že nebylo možné dostat dotace, od tohoto plánu se muselo upustit. Nakonec z něj vzniklo krásné rozlehlé a útulné panství, kde si každý může odpočinout a trávit čas jak se mu zachce. Samozřejmě až po tom, co splní své povinnosti vůči domu. Vitalij od Můr očekává, že když nám poskytl domov, ony se o něj na oplátku postarají budou mu krýt záda. Vše je postaveno na vzájemné důvěře a spolehlivosti.

Vera s Ewanem k sobě začali mít blíže, než by kdokoliv očekával. Často jste je mohli spatřit spolu. Buď procházející se po zahradách, anebo jen tak sedící vedle sebe. Vera v Ewanovi viděla něco, co nikdo jiný neviděl. Neviděla v něm jen dítě, ale dospělého muže, který se snaží vrátit zpět do dětství, o které kvůli válce přišel. Vždy se na něj dívala jinak, než ostatní. Ewan se sice občas chová, jako malý kluk, ale je to proto, že se vší silou snaží si nějak nahradit dětství které nikdy pořádně neprožil. Už jako šestnáctiletý byl odvelen na vojnu a později, jakožto jeden z nejlepších vojáků byl pověřen jako rotmistr šesté roty a táhl společně s ostatními muži na frontu. Vera byla jediná, kdo jej opravdu poslouchal srdcem a ne jenom ušima. Byla jediná, která se na něj dívala duší a ne jenom očima. Viděla jeho snahu a hodnotu. Když byli spolu, byli jen oni dva. Smáli se spolu, bez toho aniž by je někdo mohl soudit.
„Ano, ale zase naopak mi přijde, že lidé soudí předtím než poznají a to je strašná škoda. Představ si, že někdo tě opustí ještě předtím, než se pokusí poznat tvoji duši.."
Pronesla Vera a do tváře jí svítilo zapadající Slunce. V Ewanově mysli zběsile pobíhaly myšlenky nad tím, jak inteligentní a nádherná tato žena je.
„A já se tě nehodlám vzdát jen proto, že si myslíš, že tě každý opustí. Chci ti ukázat, že stojí za to lidem věřit, a že i přesto že máš určité nemoce, neznamená to, že tvá duše a tvé srdce jsou špatné!"
Vera měla slzy v očích. Snažila se je zatlačit zpět, ale i přes veškerou snahu se jí to nepodařilo a kapka slzy padla na její dekolt. Ewan si ji přitáhl k sobě a objal ji s veškerou podporou a úctou, kterou k ní choval. Její tvář se zabořila do jeho hrudi a jeho ruka spočívala na jejím pase. Vera se k němu tiskla blíž a blíž a snažila se nasát veškerou jeho vůni a přála si, aby ji už nikdy nepustil. Ewan ji hladil svojí drsnou rukou po temeni hlavy a tiše jí šeptal do vlasů slova útěchy.
„Beruško, to, že tě opustili lidé v minulosti ještě neznamená, že tě opustí všichni. Každý si neseme určitá traumata a noční můry, které nás děsí po nocích, ale je důležité dát tohle všechno pryč a odprostit se od toho. Není to jednoduché, ale ta cesta existuje. Všichni z tohoto domu jsou tu pro tebe tak, jako ty jsi tu pro ně. Nikdo z nás tě nenechá spadnout dolů. A pokud se to náhodou stane, všichni ti podáme pomocnou ruku a vytáhneme tě zase nahoru. To ti slibuju."
Ewanova košile byla promočená od slz a Veřiny oči byly rudé. Nechtěla ho pustit a on nechtěl pustit ji. Byli k sobě spoutáni srdcem..
Vera konečně pocítila lásku, nad kterou zanevřela už tak dávno. Nikdy nevěřila, že je schopna být milována. Vždy se snažila sama sebe přesvědčit, že je možné, aby ji někdo miloval. Nakonec to vzdala. Byla si jistá, že je na tomto světě jen proto, aby dala lásku ostatním, nikoliv sobě...