Tanec Můr

Kapitola II. - Růže

Slunce již ovládlo Narezinu ložnici. Obličej si skrývala před paprsky pod peřinou a chvíli se převalovala. Někdo zaklepal. „Mohu vejít? Prosím." byl to Vitalijův hlas. 'Co může chtít takto brzy ráno?' pomyslela si Nareza a vyhrabala se zpod peřiny. „Vteřinu!" zvolala zatímco si oblékala šeříkově fialové šaty po kolena. Vlasy si sepnula sponou a otevřela Vitalijovi.
„Co pro tebe mohu udělat?" zeptala se ospalým hlasem, ale zároveň přívětivým. Vitalij se překvapeně usmál, když ji uviděl a klidným, trošku výsměšným hlasem, pronesl „Potřebuji tvoji radu, Nar." Jeho modré oči na ni svítily jako dva safíry. Nareza pokynula a Vitalij vešel do pokoje. Nedá se říct, že by tam měla zrovna uklizeno. Na stole ležely malířské štětce se zaschlou barvou, na podlaze leželo její oblečení a květiny na nočním stolku byly seschlé. Vitalij se usadil na malou pohovku naproti oknu a když k němu Nareza přicházela, nenápadně nohou odsouvala oblečení na podlaze pod postel. Když usedla do křesla, které zaujímalo místo vedle pohovky, Vitalij se naklonil dopředu, opřel se lokty o stehna a prsty si masíroval kořen nosu. Nadechl se a spustil „Nemyslím si, že Lavinii miluji. Nebo spíše, miluji ji, ale nejsem do ní zamilovaný."
Obočí Nareze chtě nechtě vyjelo nahoru. Ale rychle jej zase stáhla zpět.
„Není to jako kdysi. Po tom, jak se k vám chová už ji nevidím tak, jako před 3 lety. Stále myslím na Colette, když usínám, nebo když píši milostnou poezii. Je tam. Ať už se na ni snažím zapomenout jakkoliv, stále je v mých myšlenkách a slovech napsaných na papíře." S povzdechem pohlédne z okna ven. Po zahradě poletují motýli. Je očividné, že ho to trápí.
„Takže, stále miluješ Colette? Chápu. Myslím, že by jsi s ní měl určitě promluvit, říct jí jak se cítíš. Možná, to něco mezi vámi změní. Je očividné, že Colette se přes tebe a přes to co se stalo ještě nepřenesla. Jsem si jistá, že bude otevřená a upřímná." Nareza se na něj usměje a pokývne hlavou na znamení podpory. Vitalij chytí její studené ruce do těch svých. Jsou hrubé a hřejivé. Jeho prsty jsou ověšeny množstvím prstenů, které ji chladily na už tak studenou a bledou kůži.
„Děkuji ti, Nar." V jeho očích byla vidět jiskra naděje. Nikdy neoslovoval Narezu jinak než "Nar".
Když scházel ze schodů, otočil se na ni a vděčně se usmál. Nareza mu úsměv oplatila a sledovala, jak se jí jeho svalnatá záda ztrácí z dohledu.
Vitalij prochází s Colette rozlehlými zahradami. Colette nervózně hledí do země a otrhává si již vzniklé záděrky na rukou. Její srdce bije rychleji a rychleji a ruce se začínají potit. Vitalij si toho všimne a zároveň s zahákne malíček o ten její na znamení, že je tam s ní. Ta ovine svůj malíček pevně kolem jeho a nehodlá se jej vzdát. Alespoň na chvíli má pocit, že jsou spolu, jako kdysi. Dojdou k lavicče po košatým javorem a usednou na ni.
„Přemýšlíš, proč jsem tě sem vzal, mám pravdu?" pronesl Vitalij svým hlubokým, ale přesto láskyplným hlasem zatímco sledoval jak Slunce mizí za horizontem lesů. Colette se na něj podívala a jeho safírové oči splynuly s jejíma smaragdově zelenýma. Od té doby, co se jejich cesty rozdělily k sobě ti dva byli stále spoutáni. Když kolem sebe prošli, měli oba pocit, že jejich příběh stále není u konce. Pokud dvě duše nedokáží zůstat od sebe, znamená to, že se nikdy neměly rozdělit. Vitalij s nádechem vezme Colettiny ruce do těch svých. V očích se jim zrcadlí slzy. Jeho prsteny chladí na její kůži. Colette pohlédne na jejich držící se ruce a pak pohlédne do Vitalijových hlubokých modrých očí, ve kterých se na vteřinu ztratí. Čeká, co jí chce říct a ani nedutá. Obdivuje jeho krásu. Rysy v obličeji výrazné, most nosu krásně zakřivený, rty plné a růžové, obočí a krátké vousy dokonale upravené. Vítr si pohrává s jeho jemnými černými vlasy. Vypadá jako hudba, kterou nikdy nechcete nechat přestat hrát.
"Vím, že to co ti nyní řeknu nebude lehké přijmout, má drahá, ale prosím, odpusť mi." Vitalij setře palcem slzu, která ztéká Colette po tváři.
„Celé tři roky jsem nemohl usnout, bez toho aniž bych nepřemýšlel nad námi a tím, jak jsem tě zranil."
Colette od něj odvrátí pohled. „Co to tedy znamená?" zeptá se a pocítí jakousi naději.
„Myslím na tebe každou noc, den i večer. Každá ze zamilovaných básní je právě o tobě. Jsi ta, na kterou myslím když pozoruji hvězdy. Mohli bychom to, prosím.." Colette dokončila tu větu za něj „Zkusit znovu?" Jeho oči se rozzářily stejně tak, jako její úsměv. Colette se k němu nahne, aby jej objala a on si ji přitáhne tak blízko, jakoby ji už nikdy neměl pustit.

„Do konce našich životů?" zašeptá jí něžně do ucha.
„Do konce našich dlouhých životů."

Je téměř ironické, že muž, který její srdce zlomil je zároveň muž, který jej jako jediný dokáže napravit..

Vitalij otevře dveře Lavinii a ta vstoupí do místnosti. Její ruce vášnivě bloudí po jeho hrudi a její rty líbají ty jeho. On se však odtáhne a jeho tvář je vážná.
„Asi by ses měla posadit, Lavinie." pronese nezvykle chladným tónem, pokyne směrem k židli u stolu a sám se usadí na kraj postele. Když Lavinia usedne, její noha se začne třást a ruce se začnou potit. Dívá se na něj se směsicí zvědavostí a strachu. Vitalij se jí pevně zadívá do očí, ale jeho pohled už není takový jako kdysi - plný lásky a něhy, nýbrž chladný a prázdný.
„Myslím, že bychom to měli ukončit. Není to takové jako dřív a především ty nejsi taková jako když jsem tě poznal. Nebudu ti lhát a budu k tobě upřímný, své city ke Colette jsem nikdy plně neztratil, ale jen pohřbil. Změnila jsi se. Jsi ke všem chladná a bezcitná. Jsi semnou jen kvůli mému majetku a penězům." pronese s hlasem v rovině, bez jakýchkoliv výkyvů.