Tanec Můr

Kapitola III. - Nareza Barlowe

Nareza Barlowe je sama o sobě poněkud tajemná bytost. Nikdo o ní pořádně nic neví, její minulost nezná nikdo do detailu. Vědí jen, že se jí přihodilo něco velmi špatného..
„Jsou zde dva nejdůležitější muži mého života. Celý se díky nim otočil vzůru nohama a zase zpět. Jeden z nich - Arthur Michael Warner byl má první láska. Nebo spíše, první komu jsem dala své city, nikoliv celé srdce. Arthur byl o pět let starší. Bylo mu devatenáct. Byl to muž, se kterým jsem se cítila v bezpečí a chráněna. To s ním bylo mé první políbení. Myslela jsem si, doufala jsem v to, že spolu vydržíme déle než pár měsíců. Realita byla však jiná. Když mne opustil, připadalo mi, že už nikdy nebudu nikoho milovat. Bylo pro mne těžké přijmout ten fakt, že jsem nebyla dost dobrá, a že po pár týdnech šel za ženou, kterou pomlouval a říkal o ní ohavné věci...
Poté se po nějaké době ukázal muž jménem Rhagal Green. Tento muž byl ten, komu jsem odevzdala své srdce a zasvětila tvou duši. Vždy jsem snila o muži právě jako on. Byl o rok mladší.
'Věk je jen číslo přece!' byla největší stupidita kterou jsem si kdy usmyslela. Myslela jsem si, že je to láska. Byla, ale po pár letech přišel bod zlomu a on se změnil. Začal si klást do hlavy, že vlastně nikoho nepotřebuje, je samostatný a láska je ztráta času. A začal ke mně tak přistupovat. Nevěděla jsem co se stalo, nebo kde je chyba a vždy jsem ji hledala v sobě, ačkoliv tam vlastně nebyla. Nebo alespoň ne tolik. Jenomže po roce lásky přišel konec. Oznámil mi to, ale i přes veškerou jeho snahu bylo vidět, že jej to bolí. Z jeho očí se tlačily slzy, ale byl dostatečně silný na to, aby je zahnal zpět. Narozdíl ode mne. Snažila jsem se ho prosit, aby zůstal. Prosit, aby nedocházel, ale on neposlouchal. Byl si jistý co chce a jak silné emoce to vyvolá. A i přesto si vybral válku, místo lásky a otevřené náruče. Můj život byl najednou prázdný. Celé moje bytí se točilo jen kolem něj a on tu najednou není. Začala jsem si myslet, že můj život už nikdy nebude takový jako dřív. Od té doby nevěřím na jakoukoliv náklonnost či lásku. Nakonec jsem však dospěla k závěru, že je to takto - bez kontaktu - lepší. Jak pro něj, tak pro mne. Proplakávala jsem se do spánku dlouho po oněm dni. Pálila si kůži nesčetněkrát jen proto, abych zahnala vzpomínky na něj a na jeho rty. Ani za tu "dobu temna" která přišla po tom co mne opustil, jsem se mu nedokázala podívat do očí. I přes všechnu tu bolest jsem sebrala svou hrdost a odešla. Už jsem ho nikdy neviděla, ani o něm neslyšela. Avšak je v mé mysli skoro každý den.
Jak se mu asi daří? Co je nového?
Tyhle věci se pravděpodobně už nikdy nedozvím, ale doufám, že odpovědi na ony otázky jsou kladné. Nikdy bych mu nepřála nic zlého. Přeci jen, byl to člověk kterého jsem opravdu milovala, že? Občas přemýšlím, jaké by to bylo kdyby vlastně nikdy neodešel. Jaké by to teď bylo mezi námi?
Už si moc dobře nepamatuji, jak to vše přesně bylo. Moje mysl se tím jaksi chrání, tím že zapomene špatné vzpomínky, či traumata, nebudu na to myslet a mé srdce nebude bolet.
Nikdy jsem nebyla první volba. Ať už v dětských přátelstvích, tak v lásce. Tyto okolnosti se podepsaly na mé duši. V dětství jsem se držela zuby nehty každého, kdo mi dal trošku pozornosti a starostlivosti. Každého, kdo projevil alespoň trošku zájmu o to mne poznat. Jenomže pak vždycky odešli. Na mysli malého dítěte se to podepíše, to mi věřte. Od té doby každá sebemenší změna v chování druhých způsobí přepnutí mezi šťastnou a nemocně upnutou stránkou duše toho dítěte. A znovu a znovu a znovu...
Takové změny to dítě naprosto odradí od jakéhokoliv zájmu se seznamovat, protože přece všichni lidi jsou stejní. To dítě se již několikrát spálilo a ty jizvy z té doby si v duši nese až do stáří, kdy si uvědomí, že promrhalo celý svůj život tím, že si chránilo svůj vnitřní klid a odmítalo si vpustit ostatní lidi do svého srdce. Zemřou staří, zlomení a opuštění. Na jejich náhrobky s nápisy "vzpomínáme" dopadají kapky deště, které pomalu stékají a vsakují se do černé hlíny. Ty kapky jsou totiž jediné, kdo jejich hrob kdy navštíví.."
Pronesla Nareza a klesla hlasem. Její oči směřovaly skrz a slzy přes okna, po kterých stékaly kapky deště, do jabloňových sadů.