Osudová Láska

6

Venku se už stmívalo a ja stále pokračovala úzkou uličkou. Šla jsem tam kam mě jen napadlo. Bylo mi jedno kam, hlavně že jen vypadnu z toho ztraceného domu, který mi vlastne ani doposud nebyl domovem. Byli jsme tu už skoro tři týdny a já si sice trochu zvykla, ale už to nikdy nebude domov, kde jsem se narodila a vyrůstala. Kde jsem měla plno krásných i těch špatných vzpomínek, ale to už je hold život no. Lehce jsem si oddychla a rozhlédla se na křižovatce, abych mohla přejít silnici. V ruce telefon a píšu Emily, jak jsem ráda za to že mě vytáhla na ten 'Tabor'.

Ano nejdřív jsem z toho nadvakrát nadšená nebyla, ale po té co jsem za celý týden nevytáhla paty z baráku a musela se dívat na zamilovanou mamku a Petra mě to vážně přišlo vhod. Do toho jsem si neměla ani s kým popovídat, protože Nina byla stále se svým přítelem a já je nechtěla rušit. Takže jsem se každý den je povalovala po dome, koukala na seriály a k večeru si šla zaběhat. Někdy se ke mě připojil i Lukáš a já za to byla ráda. Na Sandru jsem se ho neptala a na něm bylo vidět že se tomu tématu vyhýbá. A o tom incidentu na party, kde jsem ho odmítla jsme se vyhýbali oba dva. Stále jsem hledala nějakou cestu, jak bych mu to mohla říct, ale pak jsem si řekla že tomu nechám volný průběh.

No a asi se ptáte na dalšího člena 'naší rodiny'. Nik byl po pohřbu snad ještě více protivný a mrzutý, než před tím. Neměla jsem mu to za zlé, že se s námi nechce moc bavit, ale v některých situacích to vážně přeháněl. Jako kdyby chtěl působit bolest i ostatním. Když on trpí tak musí i ostatní. Ale k čertu já za nic nemohla. No a to tu s nama asi nějaký čas bude bydlet, než se uvolní nějaké byty ve městě. Byl dokonce až tak moc hnusný a hrubý, že mi z toho bylo dnes i do pláče. No a to je vlastně i důvod, proč chodím sama skoro po tmě po neznámých ulicich nezmano kam. Mám na něj takový vztek, ale zároveň i cítím lítost. Odehrává se ve mě tolik pocitů, že jsem z toho tak zmatená a deprimovaná. Vím, že v jádru je to určitě dobrý kluk a prochází si jen těžkým obdobím, ale aby mi řekl že se ani nediví mému tátovi, že si našel jinou ženu a odešel, tak to mě vážně dostalo. A to jsem ho jen poprosila zdali by si nemohl umýt po sobě nadobí. No nejsem přeci jeho služka. První tři dny jsem to dělala, ale teď už ne. Moc využívá situace, že kolem něj chodi všichni po špičkách.

Začali jsme se tedy hádat a on mi to vpalil přímo do očí. Jakoukoliv jinou urážlivou pozmanku bych snesla, ale tohle bylo pro mě velmi citlivé téma.

Sedla jsem si na první lavičku, která mi přišla do cesty. Kolem byli samé stromy, houpačky a pískoviště. Bylo mi to tu trochu povědomé, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.  Chvíli jsem se jen tak rozhlížela po okolí a pak mi to došlo. Panebože, to je ten park, kde mě přepadl... To už jsem rychle stoupla a začala utíkat. Snad jsem teda běžela správnym směrem, protože můj smysl pro orientaci trochu pokulhával. Stačila jsem se ještě rozhlédnout zdali není nikdo za mnou, ale než jsem hlavu vrátila zpátky do někoho jsem vrazila a spadla na zem. Přepadla mě silná panika a já začala silně a prudce dýchat. Oči jsem měla zřejmě vytřeštěné na dotyčnou osobu. Když jsem však poznala kdo to je, můj dech se pomalu uklidnil.
"Ehmm sorry. Já-já jsem chtěl uhnout, ale byla jsi rychlejší." Pronesl Nik. Co ten tu dělá! Protočila jsem očima a snažila se stoupnout. Což mi však moc nešlo, protože mě bolel pravý kotník. Stále jsem nic neříkala a ani jsem to neměla v plánu. Proto jsem ho obešla a dal pokračovala rychle domů. Rychle mě to teda opravdu nešlo, protože jsem na nohu trochu kulhala. On si toho všiml a přišel ke mě. "Bolí tě noha, že tak kulháš?" položil mi ruku na rameno a tím mě donutil zastavit. Já se na něj ani nepodívala a zase šla dal. To ho asi trochu naštvalo. "Hej na něco jsem se tě ptal." Řekl drsně a to už mě předběhl a stoupl si přede mě, abych neměla možnost utéct. Já tedy pohlédla do jeho oči a pronesla ironicky. "Ne bolí mě ruka. A teď když dovoliš ráda bych se dokulhala domů, než bude příliš pozdě." Jemně jsem do něj drcla a dal pokračovala v cestě. On se jen pousmál a šel za mnou. Cítila jsem jeho dech na svých zádech. To mi nahánělo husí kůži.
"Chceš říct že jdeš domu jo?" Uchehtl se.
"Jo máš s tím problém? Raději si hleď svého." Chtěla jsem být drsná, ale hlas se mi trochu zlomil protože kotník mě začal bolet snad ještě více. Stále jsem zkoušela ho nějak rozchodit, ale marně. On si toho všiml a rychle ke mě přizkočil. Což mě teda hodně překvapilo. To co udělal po té mě však vyrazilo dech. V uvozovkách samozřejmě. Vzal mě do náruče a otočil se a kráčel semnou druhým směrem. To mě docela namíchlo.
"Heej co to děláš? Pusť mě!" začala jsem s sebou mrskat a bušila jsem do jeho hrudi, i když mi trochu mé podvědomí říkalo, že se mi to líbí. Ano přiznávám, cítila jsem se hodně v bezpečí a veškerý strach, který jsem doposud měla mě rázem přešel.  Cítila jsem se u něj v bezpečí. A lidi ta jeho vůně byla úžasná. Nevím jak to že jsem si toho už dřív nevšimla.
"Ale no taaaak uklidni se. Neříkej že se ti to nelíbí, a navíc s tvým kotnikem by jsme došli domů vážně až o půlnoci." Podíval se na mě a jemně se usmál. Ale já se na něj zamračila.
"A kdo se tě prosil, aby jsi chodil semnou. Navíc jdeš jiným směrem. Dům je tamhle." Ukázala jsem na opačnou stranu než jsme šly. On se zastavil a pustil mě na zem. "No tak prosím." Pronesl rázně a ukázal rukou směrem dopředu. Já opatrně došlapla na nohu a zakňučela. Trochu mi i vyhrkly slzy tou bolestí. On mě opět vzal do náručí a jen zakroutil hlavou. "Tak vidíš, že mě potřebuješ."  Pousmál se.  Hahaha, moc vtipný utahovat si ze mě.
"Tvůj orientační smysl není zrovna moc nejlepší princezno." Řekl po delší době.
"Proč jako." Rukama jsem stále šmatrala a nevěděla kam a kde se ho chytit. Nakonec jsem dala jednu ruku sobě na klín, a druhou mu omotala kolem krku. Trochu jsem si všimla, že mu naběhla husí kůže na krku.
"Protože ani nenajdeš cestu domů. A to už tu bydlíš skoro měsíc."
" tři týdny." Opravila jsem ho. A zamyslela se nad tím co řekl. A asi na tom něco bude. Měl pravdu, kdybych na něj nenarazila určitě bych šla neznámo kam.