Osudová Láska

7

Asi hodinu mi trvalo než jsem celý pokoj pro hosty dala do pořádku. Umyla sem tam zem, utřela prach na políčkách a v malé skříní. Povlekla mu čisté prádlo, protože včera mu mamka dala jen deku a polštář, který měla zrovna po ruce. On se na mě jen díval a usmíval. Za normálních okolností bych mu řekla, že by mi mohl pomoct, ale bylo mi ho líto. Tak jsem ho nechala být. Ráno vypadal relativně v pohodě, ale od té doby co jsme přišli z venku byl celý bledý a měl hrozné kruhy pod očima. Trochu jsem si vyčítala, že za to můžu já. On mě však ujistil, že nemám pravdu.

"Jsem moc rád, že jsi mě vytáhla ven. Děkuju." Jemně se na mě usmál. Ani se nepokoušel o žádný z těch jeho ušklebků. Zrovna přišel do pokoje a sedl si na starou postel, která pod ním trochu zakřupala.
"Jo nemáš zač, aspoň jsem měla s kým jít na kolotoč." Zasmála jsem se a jemně do něho šťouchla.
"Tak máš to už připravené. Můžeš si sem přenést všechny věci." Ukázala jsem na postel a čistou skříň. 
"Jo dobře, děkuju. Nebude ti vadit, když si půjdu lehnout?" Zeptal se nesměle.
"Jasně, klidně běž. Chovej se tu jako doma."Pokusila jsem se o úsměv. On mi ho oplatil a já zavřela dveře od pokoje. 
Dole jsem si udělala popcorn a pustila seriál. Jak jinak. Co jiného mám taky dělat, když je venku tak hnusně. Později mi volala Emily, tak jsme si aspoň půl hodiny povídali o všem možném. Stihla jsem ji poreferovat o situaci s Lukem, ale o Nikovi a jeho mamince jsem ji neřekla. Ani nevím proč, nějak jsem o tom nechtěla mluvit. Ona mi líčila o dovolené, jak se tam mají a jaké je tam úžasný jídlo a počasí. Pak něco taky říkala o nějakém vodáckém táboře a že by jsme mohli jet. Já ji však moc neposlouchala. Snažila jsem se, ale stále jsem slyšela divné zvuky, jako kdyby někdo řval a volal o pomoct. Co to jenom je?  Začala jsem chodit po domě a zároveň udržovala kontakt s kamarádkou. "Jojo to by mohlo být super. Ano klidně to rezervuj." To už jsem otevírala okno, jestli to neřve někdo z venku.... nic. Tak mě napadlo okno, které vedlo do zahrady... taky nic.
A pak mi to došlo... ten křik byl z našeho domu.
"Emily už musím končit zatím se měj. Paa." Ukončila jsem hned hovor. Telefon jsem hodila na pohovku a běžela nahoru. Schody jsem brala po dvou, někdy i po třech a do pokoje pro hosty jsem doslova vtrhla. Nik sebou opět trhal a doslova volal o pomoct. Když jsem k němu přišla blíž, nešlo si nevšimnout, jak mu tečou slzy skrz zavřené oči. Zatřásla jsem s ním, jako naposledy a snažila se ho uklidnit. On se opět celý zpocený a uplakaný probudil.
"  Co-co se děje!!" Vykřikl a prudce si sedl. V jeho očích byl znát strach.
"Neboj jsi u nás doma. Zase se ti jen něco špatného zdálo. Byl to jen sen." Uklidňovala jsem ho. Neubránila jsem se a pohladila ho po tváři a jemně mu setřela slzy, které mu stále stékaly po tváři. On se na mě tentokrát ani nepodíval. Jen mi chytl pevně ruku a držel ji. Ani nic neříkal, jen se koukal s vystrašenýma očima do země. Vypadal hrozně docela jsem se i bála. Chtěla jsem zajít pro telefon a zavolat mamce, ale jakmile jsem se jen pohnula promluvil. "Prosím neodcházej." Nedokázal ani pořádně mluvit, jen tiše zašeptal.
"Jen jsem myslela, že bych zavolala mamce a.."
"Ne to nesmíš, prosím nevolej ji!!" Stále opakoval tato slova dokola.
"Dobře, dobře nikam nepůjdu. Budu tu s tebou." Pořád mě držel za ruku, nebo já jeho, to vlastně ani nevím. Naše ruce byli dokonale propletené v sobě. On to asi moc nevnímal, ale já ano. Cítila jsem zvláštní pocit v břiše. Po chvíli se trochu uklidnil a lehl si, schoulil se do klubíčka, jako malé miminko a zavřel oči. Za chvíli jsem slyšela lehké oddychování. Pozorovala jsem, jak se mu prudce zvedá hrudník a zase klesá. Až teď jsem si uvědomila, že je bez trika. No aspoň jsem tak měla možnost prohlédnout si ho. Všimla jsem si velkého kříže vytetovaném na jeho levé svalnaté paži. Zajímalo mě z jakého důvodu to tam má. Kolem krku se mu třpitil stříbrný řetízek s přívěskem, na který jsem bohužel neviděla. Jeho  delší blonďaté vlasy mu spadly do obličeje a já se neubránila a lehce jsem je odhrnula. Asi bych se na něj vydržela dívat delší dobu, ale uslyšela jsem bouchnutí domovních dveří. To bude určitě Nina. Opatrně jsem vyprostila svojí ruku od té jeho a malými krůčky opustila místnost. 

" Ahoj tak už jsi doma?" Sešla jsem do kuchyně, kde jsem si všimla že máme návštěvu. Pánskou návštěvu. 
" Ahoj jo už jsem přišla. Ráda bych ti představila Milana." Ukázala směrem k černovlasému a docela pohlednému klukovi. 
" Ahoj těší mě." Podal ruku a já mu jí opětovala.
" Ahoj taky mě těší." Usmála jsem se na něho." Vy tu teď budete, nebo jdete nahoru?" 
" Jdeme asi nahoru, jen si něco vezmeme k pití. Co by sis dal colu, ledový čaj, nebo džuš?" 
Já jsem se odebrala do obýváku a vzala si mobil. Asi bych měla vysvětlil Emily co se stalo. Jen jsem jí napsala rychlou zprávu na messenger. " VYSVĚTLÍM TI TO JINDY JE TO NA DELŠÍ DOBU." 
Ona mi však hned odepsala. " BEZVA TAK MI TO VYSVĚTLÍŠ NA TOM TÁBOŘE. UŽ JSEM TO REZERVOVALA MŮŽEŠ SI VZÍT KOHO CHCEŠ A KOLIK LIDÍ CHCEŠ." Cože? Jen jsem s otevřenou pusou hleděla na zprávu. O čem to mluví. 
" Vletí ti tam mucha." Zasmála se ségra, když šla zrovna kolem. 
" Cože?" nechápala jsem.
" Do té pusy, když jí máš tak otevřenou. Co se stalo?" 
" Ale nic, jen zase Emily něco píše. To je jedno." 
" Dobře no, tak kdyby něco tak jsme nahoře jo. A kde je vlastně Nik?"
"Nik? Kdo je Nik?" zeptal se nechápavě Milan,ktery zrovna přišel z kuchyně.
" Lásko vždyť jsem ti to říkala." 
" Jo ale to já jsem měl zrovna jiné myšlenky." Políbil jí a luskl přes zadek. Ona jen vyjekla a začala ho líbat. 
" Heléé já jsem pořád tady. Běžte s tím nahoru." Zasmála jsem se na ně. Když se Nina na mě ze schodů otočila ukázala jsem jí palec nahoře. Jo Milan se zdál byt vážně dost sexy, tak ať si sestřička užije. A myslím, že taky užila, protože ty vzdechy a vrzání postele nešly přeslechnout. 

Po půl hodině psaní s Emily jsem se od ní konečně dozvěděla, co provedla. Přihlásila mě na vodácký tábor na který se jede za týden a bude to na čtrnáct dní. Jede prý ona, Tom pak spoustu kamarádů ze základky, Terka s nějakým novým klukem a spoustu dalších lidí. Já si můžu vzít koho chci. No to teda nevím koho. Jediný kdo mě napadl byl Lukáš. Nejdřív jsem váhala  a nevěděla zdali vůbec jet, ale zase co bych dělala celé prázdniny sama doma? Po dlouhém přemlouvání jsem tedy nakonec souhlasila a potvrdila přihlášku, kterou jsem odeslala vedoucímu na email. Je to docela zvláštní, že ve dvaceti pojedu na tábor. Je to prý takový tábor pro dospělé, kde se jezdí na vodě, pak se někde přespí v chatkách, nebo ve stanech. Večer se dělají táboráky u ohně a pije se u toho. Myslím, že by to mohlo být super. 

Večer skutečně přišli Robert s jeho ženou a dvěma malými dětmi. Starší pětiletá Ema a tříletý Pavlík. Jelikož už se udělalo venku docela hezky sedli jsme si na zahradu a povídali si. No moc příjemné to tedy nebylo, protože se bavili o pohřbu a o Pavlíně. Poznala jsem, že Nikovi to taky není příjemné. Zadržoval slzy a snažil se tvářit drsně. Vypadal už mnohem lépe než odpoledne. Měl lehce narůžovělé tváře a vlasy lehce rozcuchané. To asi proto, že se před deseti minutama vzbudil. Konečně se aspoň trochu vyspal. Já byla celkem taky utahaná a hodlala jsem to brzy zabalit. Vlastně jsem tam s nimi seděla jen ze slušnosti a abych se seznámila. Byli docela milý, ale dětičky měli hrozně rozmazlené. Stále pobíhali po zahradě div, že nespadli do bazénu. Pak jsem si s nimi i chvíli hrála a houpala je na houpačce, kde jsem byla poprvé s Lukem. Při vzpomínce na něho jsem se usmála. Pak jsem za zády někoho uslyšela. Byl to Nik. 
" Ahoj můžu za vámi?" Přistoupil k houpačce.
" Jo jasně sedni si." Všichni tři seděli a já stála a houpala je. 

Začal foukat mírně vítr a rozházel mi vlasy. Malá Ema začala vřískat, že by chtěla taky tak krásné a dlouhé vlásky, jako mám já. 
Bylo vidět, že mi chce něco říct, ale neví jak. Nějakou dobu jsme tam jen tak seděli a pokukovaly po sobě. Děti se smály a stále měli nějak