Osudová Láska

2.

PŘED DVĚMA LETY:
Je září roku 2015 a já mám zítra nastupovat do prvního ročníku na Střední zdravotnickou školu v Prostějově. Docela dost se toho bojím, ale zároveň jsem i nadšená. Sním o tom, že budu zdravotní sestra už od 7 třídy, kdy k nám přišla jedna paní, také zdravotní sestra a dělala nam přednášku o Africe. Jela tam tehdy na dva roky skrz jednu zdravotnickou organizaci, kterou založila u nás v Česku. Společnost měla zachraňovat nemocné a chudé děti a pomáhat jejim rodinám. Mě to tehdy velice zaujalo a řekla jsem si, že to chci taky. Moje známky nebyli nikdy nějak zvlášť vynikající, ale prostě jsem v osmé a deváté třídě trochu zabrala a nakonec se na zdravku dostala.

Po zazvonění budíku, jsem tedy rano vstala. Až jsem se divila, že celkem rychle, protože většinou než se vyhrabu z postele tak mi to trvá. Udělala jsem si ranni hygienu, lehce se nalíčila, vlasy, které mě sahali až skoro po zadek si nechala volně rozpuštěné. Oblékla jsem si kytičkované rifle, růžovou halenku a bílý svetřík k tomu malou bílou taštičku, do které jsem si dala telefon, peněženku a diář s propiskou. Na snídani jsem neměla moc pomyšlení. Vždy když jsem nervózní, tak nemůžu vůbec nic sníst.
Stihla jsem ještě pozdravit tátu, který zrovna vstával do práce a už jsem spěchala na autobus. Mám to na zastávku kousíček asi tak 5 minut, ale budu klidnější když tam budu dříve. Autobus nakonec přijel přesně v 7:15 a v Prostějově byl 7:25. Teď se mi nesmějte, ale musela jsem si zapnout přes telefon navigaci, abych vůbec ke své škole došla. Absolutně se totiž v Prostějově nevyznám a ztratila bych se. Ještě včera večer sem si hledala na mapách, kde to vlastně mám jít. Jednou, když jsme s kamarádkou Kačkou chtěli jet v osmé třídě na nákupy, tak jsme omylem vystoupili na špatné zastávce a ztratili jsme se. Nakonec pro nás musel jet její tatínek. No co si budem, na takový trapas asi nikdy nezapomeneme. Ale aspoň máme na co vzpomínat. No a ani ve snu by mě nenapadlo, že za čtyři roky budu po městě jezdit autem jak drak.

Ke škole jsem dorazila asi tak kolem 7:45 a hned se mi ulevilo, že tam na mě čeká Kika. To je kamarádka z dětství, se kterou jsem se seznámila přes moji sestřenici Katku.
"Ahoj, tak co těšíš se?" pozdravila mě s úsměvem.
"Ahoj. Těším, ale jsem nervózní. Jsem moc ráda, že ses mi nabídla, že tu na mě počkaš a ukážeš mi kam mám vlastně jít. Já bych se určitě ztratila." Zasmála jsem se.

Vešli jsme společně do velké žluté budovy asi tak do prvního patra, kde hned po levé straně byla veliká bílá tabule. Zmateně jsem se na ni podívala.
" Tady tohle je seznam rozvrhu hodin všech tříd. Ty jsi říkala, že budeš v béčku že? "
Ja jen zmateně přikývla a dal se snažila z orientovat v tabulce.
"Tak tady to vidíš 1B učebna číslo 41. To je tímhle směrem. Pojď půjdu s tebou."
"Fakt moc děkuju Kiko, bez tebe bych byla ztracená."
"Nemáš zač. Kdyby jsi něco potřebovala, tak napiš. Číslo moje máš. Tak ahoj."

Po rozloučení jsem vešla do třídy, kde ještě skoro nikdo nebyl jen tři holky,které seděli u okna. Vypadali sympaticky a tak jsem si šla sednout za nimi, ale o lavici před ně.
"Ahoj" nechtěla jsem být neslušná a tak jsem je pozdravila a usmála se na ně.
"Ahoj ja jsem Daša a tohle je moje sestřenice Barča, jak se jmenuješ ty?"
"Jsem Verča, ráda Vas poznávám." Podali jsme si ruce a na závěr jsem se ještě dozvěděla jméno třetí dívky, která si sedla o lavici předemnou. Byla jsem spokojená protože Naďa byla menší postavy a tak jsem měla hezky výhled na tabuli. Docela mě ale znervozňovalo, že nás je ve třídě pět a půl. Což se však změnilo v moment, kdy zazvonilo. Do třídy se spolu zároveň s učitelkou nahrnulo asi dvacet holek. Mezi nimi byla menší brunetka, která si mě vyhledala očima a mířila si to ke mě. Začalo mi bušit srdce.
"Ahoj máš tady volno?"
"Ahoj jo mám." Usmáli jsme se na sebe a pak nastalo chvíli trapné ticho. Ostatní spolužačky si mezi tím sedli do lavic a já zpozorovala, že máme mezi námi i dva kluky.
"Jinak ja se jmenuji Verča."
Tak to je veliká náhoda, pomyslela jsem si.
"Ja jsem taky Verča. To je ale náhoda."
"Jo to teda je. A jak si.."
Verča nestihla větu dopovědět, protože ji přerušila učitelka.
"Tak dobrý den, ja Vás tady všechny vítám. Mé jméno je Štěpánka Pokorná a budu Vaše třídní." Dál povídala takové ty řeči o školním řádu, rozvrhu hodin a co nás bude vše čekat v následujícím týdnu a pak i následujících měsících.

Po dvou hodinách nás konečně propustila a já si s radostí začala hledat nejbližší spoj autobusem. Seznámila jsem se i s ostatníma holkama a musím říct, že zatim nejvíce jsem si padla do oka s Verčou. Všechny jsme si pak vykládali před školou a já se o nich něco málo mohla dozvědět. Zdáli se mi být docela fajn až teda na nějaký výjimky. Pár holek totiž stalo v hloučku kousek od náš a něco si štěbetali.
Už podle toho jak vypadali a co si povídali mi bylo jasné, že s nima ja si nikdy rozumět nebudu.

Po příchodu domů jsem si samozřejmě všechny holky musela přidat na Facebooku a okouknout jejich fotky. Některé už mají kluka a některé ne což se mi ulevilo. Aspoň nebudu jediná.
Jakmile dorazili rodiče a ségra, tak jsme si všichni sedli, dali si kafíčko a povídali si. Musím říct, že máme mezi sebou hezké vztahy. Naši jsou spolu dvacet let a klape jim to. Samozřejmě občas se pohádaji to ano, ale to k manželství asi trochu patří. No a ségra Míša je o sedm let starší je ji 23. Musím říct, že když jsme byla malá tak to mělo hodně velkou výhodu, protože ona se o mě moc hezky starala a dokonce si i pamatuji, že si semnou hrála na mateřskou školku a dávala mě i mým kamarádkám pod polštář kokinko, když jsme předstírali, že spíme. No a hádejte jakou teď dělá práci? Je učitelka v mateřské školce. Taky má přítele Standu, se kterým už jsou tři roky a taky u nás bydlí. Celkem si snim rozumím a hlavě mi hodně pomáhá s matematikou. Kdyby nebyl on tak jsem už dávno propadla a na zdravku bych se nedostala.