Dnes trochu delší kapitola. Snad se vám bude líbit. ♡
~O několik desítek posmrkaných kapesníků později jsem konečně po dvou dnech dorazila do práce. Balilo se zrovna vybavení na další externí natáčení a hodila se každá ruka. Měla jsem dobrou náladu, že jsem ráno dokázala vylézt z postele, ale ta mě rázem přešla, když se u mě objevila asistentka režiséra a poslala mě za ním. Celá ztuhlá jsem jí následovala do jeho kanceláře na druhý straně budovy. V hlavě se mi rozblikalo varovný světýlko, její napjatý úsměv nevěstil nic dobrého. Co jsem provedla tentokrát? Že by si na mě stěžovala šéfová? Nebo si někdo všiml, že se často dívám do mobilu?
Z úvah mě vytrhla mladá asistentka, jakmile otevřela dveře do režisérovy kanceláře. Pohled mi padl na muže ve středním věku s oholenou tváří, řídnoucími šedivými vlasy a s ocelově chladnýma očima. Namáhavě jsem polkla. Měla jsem chuť otočit se na patě a utéct. Pak jsem si ale všimla muže sedícího naproti režisérovi. Henrymu se na tváři usadil nečitelný výraz. Dnes se nenatáčelo tak co tady dělal? Ledaže by si ho režisér taky zavolal. Srdce mi vynechalo pár úderů. Okamžitě mi došlo, co se stalo. Našli ty fotky.
„Sedněte si prosím, slečno Jonesová.“ Vyzval mě režisér a rukou ukázal na druhou volnou židli vedle Henryho. Zamrkala jsem, abych se trochu vzpamatovala. Jeho ledový tón mi naháněl hrůzu. Nějakým zázrakem se mi podařilo donutit nohy k pohybu. Henryho pohledu jsem se radši vyhýbala.
„Už jste někdy viděla tyhle fotky?“ Otočil k nám obrazovku počítače, na které byla přes celou obrazovku velká fotka mě a Henryho. Měla jsem na sobě dlouhý plášť a ty proklatý podpatky, které jsem na sobě měla při poslední návštěvě jeho bytu. Oba jsme se na sebe culili jako dva puberťáci. Polilo mě horko. Kdy tohle stihli vyfotit?
Muž v šedém obleku zmáčkl mezerník a na obrazovce se objevila další fotka. Tentokrát to byla ta fotka z kavárny, se kterou to všechno začalo. Po dalším kliknutí se nám před očima objevila fotka, na které jsem mluvila s Henrym v pauze mezi natáčením. Potichu jsem zalapala po dechu. Kdo to fotil? Byl to někdo ze štábu? Nebo někdo z komparzistů? A jak to že jsme si nevšimli, že nás někdo fotí?
„Co mi k tomu řeknete?“ založil si ruce na hrudi a opřel se zády do opěrky.
„Není to, tak jak to vypadá“ vyhrkla jsem pohotově. Muž přede mnou povytáhl obočí. Pod Henrym zavrzala židle, jak se na ní zavrtěl.
„Skutečně?“ Měřil si mě režisér obezřetně. „A jak to teda je?“
„No…totiž my…ehm“ úplně jsem se v tom plácala. V hlavě jsem měla vymeteno jak po vánočním úklidu. Místo abych šermovala argumenty a hájila se, jsem koktala a těkala očima po kanceláři jako by mi to mohlo nějak pomoct.
„Takový vysvětlení jsem teda nečekal“ opřel si lokty o stůl a klouby prstů si podepřel bradu. Vysmíval se mi. Střelila jsem pohledem na Henryho. Nechtěl by mi pomoct? „Ty fotky říkají ale něco úplně jiného“ mlaskl nespokojeně. Měl pravdu. Na většině fotek jsem nebyla moc poznat, protože jsem stála zády k fotografovi nebo mě šikovně zakrývali vlasy, takže jsem vypadala jako lehce přehlédnutelná holka, ale Henrymu bylo na všech fotkách vidět do obličeje. Uličnicky se na mě usmíval a v očích měl nepatrnou jiskru. Naskočila mi husí kůže, když jsem si vzpomněla, jak se na mě takhle díval naposledy. Jako bych na sobě zase cítila jeho pohled. Musela jsem se soustředit.
„Ve svém volném čase si můžeme dělat, co chceme“ promluvil nezaujatě Henry. Vytřeštila jsem na něj oči, brada mi spadla asi až na zem. Zdálo se mi to nebo mu nepřímo potvrdil, co jsem se celou dobu snažila vyvrátit? Jak mu mohl něco takového říct? Nevšímal si mě.
ČTEŠ
Vždy to začíná přátelstvím H.C.
FanfictionNěkdo údajně kdysi řekl, že láska vždy začíná přátelstvím. Ale je to vůbec pravda? Co když si to někdo jenom vymyslel? A co když na tom může být přece jen něco pravdy? Tyto a další otázky si April pokládá od chvíle, kdy se seznámila s Henrym na natá...