Vždy to začíná přátelstvím H.C.

14)

A už jsme ve finále. Omlouvám se, že jste si museli tak dlouho počkat, ale loučení s April a Henrym bylo obtížnější než jsem si myslela. Oba dva mi neuvěřitelně přirostli k srdci. Doufám, že jste si jejich příběh užili stejně jako já jeho psaní.
~

Tíha reality na mě náhle dopadla. Co jsme to proboha provedli? Přitiskla jsem si prsty na stále brnící rty.

„Co se stalo? Udělal jsem něco špatně?" Těkal očima po mém obličeji, z kterého se snažil vyčíst jakoukoliv reakci.

„Ne. Jo" zaúpěla jsem. „Tohle se nemělo stát." Přejela jsem si dlaní přes čelo. Jak jsem něco takového mohla dovolit? Proč jsem tomu nezabránila?

„Co tím myslíš?"

„Vždyť máš přítelkyni a já nejsem ten typ holky, která přebírá kluky jiným holkám. Tohle nedělám. Taková prostě nejsem." Chrlila jsem ze sebe překotně.

„Nepanikař. Všechno ti to vysvětlím, jenom mě prosím poslouchej." Natáhl ke mně ruku, ale uhnula jsem z jeho dosahu. Musela jsem se od něj držet dál. Nesměla jsem mu znovu nepodlehnout. Tohle už se nesmělo nikdy opakovat.

„Panebože, co jsem to udělala? Zničila jsem ti vztah." Prohrábla jsem si rukou vlasy a v očích mě zaštípali slzy, které mi rozmazávaly vidění. Snažila jsem se zhluboka nadechnout, ale měla jsem moc sevřený hrudník.

„April, počkej chvilku." Mluvil klidným hlasem.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne." Nemohla jsem čekat. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky. Potřebovala jsem chodit. Musela jsem vypadnout ven. Popadla jsem mobil a klíče, vklouzla do bot a vyběhla z bytu, než mě stačil zastavit.

Až o dvě ulice dál mi došlo, že jsem utekla z vlastního bytu a zapomněla si vzít bundu. Potichu jsem zaklela. Do bytu jsem se ještě vrátit nemohla, nechtěla jsem riskovat setkání s Henrym. Nezbývalo mi nic jiného než zavolat Jade. Vzala jsem do ruky telefon, a zatímco jsem jí vysvětlovala celou situaci, mířila jsem k ní domů.

↭

Topila jsem se celou noc v myšlenkách. Každé naše slovo jsem analyzovala a převracela všemi možnými směry, ale ani to mi nijak nepomohla. Jediné co jsem věděla, bylo, že jsem ještě nebyla připravená setkat se s ním osobně. Proto jsem napsala Rachel omluvnou zprávu a vymluvila se na nemoc. Obratem mi odepsala a v příloze přiložila náhradní letenku na následující den.

„Kolikrát ti už volal?" Z hloubání nad mým životem mě vytrhla Jade. Trhla jsem hlavou a podívala se na ní. Měla na sobě chlupatý župan a rozcuchaný vlasy jí trčely na všechny strany. Pousmála jsem se při vzpomínce na léta, kdy jsem ji takhle vídala každé ráno před prací a o víkendech. Aspoň že něco se nezměnilo.

Kývla k telefonu položenému na dřevěném konferenčním stolku. Už večer jsem na něm vypnula zvuk a nedívala se na něj. Přála jsem si, abych mohla na předchozí večer zapomenout a ne aby mi ho pořád něco připomínalo.

„Ani nevím" zamumlala jsem a stočila pohled zpět k oknu, za kterým se pozvolna probouzel Londýn.

„Možná byste si měli promluvit."

„Proč?" Střelila jsem po ní vyčítavým pohledem. „Abych z první řady viděla, jak jsem mu zničila vztah? To mi můžeš rovnou vytesat na náhrobek. Rozvracečka vztahů. Nebo bych si z toho mohla založit živnost. Aspoň bych něco ušetřila na důchod." Uchechtla jsem se. Ještě štěstí, že ten sarkasmus mě pořád neopouštěl.