Vždy to začíná přátelstvím H.C.

1)

Kolem poledne jsem už pomalu začínala dostávat hlad. Podívala jsem se na hodinky na zápěstí a s vytřeštěnýma očima si uvědomila, že jsem naposledy jedla před pěti hodinami. Ještě abych hlad neměla, když moje poslední jídlo byla snídaně. Hodně malá snídaně. Nenápadně jsem pokukovala po svačině ve svém batohu, ale nemohla jsem riskovat. Každou chvíli mě mohli zavolat, abych nafotila novou scénu. I když to v posledních pár minutách nehrozilo. Herečka, která zrovna byla před kamerou, měla buď velkou trému, nebo vůbec neuměla svůj text. Zatnula jsem zuby, abych jí neomlátila scénář o hlavu. O dvě hodiny později jsme měli končit s natáčením, ale takovým tempem to vypadalo, že pomalu začneme točit noční scény. Měla jsem si zabalit víc jídla. S povzdechem jsem si zvala svačinu z batohu a než jsem se do ní stačila zakousnout, už mě volali, abych nafotila novou scénu.

Když režisér po poslední scéně ohlásil konec, málem jsem se zaradovala nahlas. Radost mě ale rychle přešla, jakmile ke mně přišla hlavní fotografka a dala mi za úkol uklidit všechny foťáky a věci k nim. Měla jsem tušení, že mě neměla zrovna v lásce. Vůbec jsem netušila proč, ale rozhodla jsem se to radši neřešit. Ze stolu od cateringu jsem si ukradla jablko a dala se do práce.

Potom co jsem zabalila všechny objektivy do vyztužených tašek, aby se nerozbily, přehodila jsem si popruh od tašky přes rameno a do náruče pobrala zbývající stativy. Těšila jsem se už domů a tak se mi nechtělo v práci zdržovat ani o minutu déle. Foťáky jsem musela odnést do skladu, který se na noc zamykal, aby je někdo nemohl ukrást.

Už po pár metrech jsem si musela dávat přestávku, abych popadla dech. Měla jsem hroznou kondičku. Belhala jsem se zrovna kolem maskérny, když mi jeden ze stativů spadl na zem a prázdnou chodbou se rozlehla dunivá rána.

„A sakra" ulevila jsem si přes stisknutý zuby. Chtěla jsem zvednout stativ ze země dřív, než se někdo přijde podívat na chodbu, ale bohužel se mi to nepovedlo. Když jsem si klekla, abych ho zvedla, spadly mi i ty zbývající stativy. Z úst mi uniklo pár dalších nadávek, dokud se ve dveřích od maskérny neobjevily těžké boty. Zastavilo se mi srdce. Kousla jsem se do rtu a opatrně zvedla pohled k vlastníkovi bot. Modlila jsem se ke všem bohům, aby to nebyl režisér nebo někdo ze štábu. To poslední co jsem potřebovala, bylo aby na mě někdo křičel. Naštěstí tam stál Henry Cavill, který v seriálu hrál hlavní roli. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Než mi došlo, že to zas o tolik lepší není.

„Nestalo se vám nic, slečno?" Promluvil na mě hlubokým hlasem. Z jeho pohledu jsem nejspíš na chvíli zapomněla dýchat.

„Ehm ne, jsem v pořádku" vykoktala jsem ze sebe rychle a sklopila pohled, aby neviděl, jak se červenám. To byl trapas. To jsem si nemohla udělat ostudu před někým jiným? Třeba před někým míň slavným? Chvatně jsem se snažila pobrat stativy ze země, ale třásly se mi ruce a tak mi vždy jeden znovu vypadnul. Zatraceně. Trapnější už to ani nemohlo být.

„Potřebujete pomoc?" Pořád nade mnou stál a pozoroval mě. Spletla jsem se. Mohlo to být ještě trapnější.

„To je dobrý, zvládnu to" mávla jsem ledabyle volnou rukou.

Ignoroval mou odpověď, sklonil se a vzal z podlahy poslední stativ, který se mnou nespolupracoval. Zatnula jsem zuby a na chvíli zavřela oči. Přála jsem si zmizet nebo se aspoň propadnout do země, abych se vyhnula jeho pohledu a celý tý hrozný situaci. Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se to mít rychle za sebou.

„Děkuju" podívala jsem se mu do modrých očí a usmála se. Zvedla jsem se ze země a natáhla k němu ruku, abych si od něj stativ vzala, ale o krok ustoupil a dostal se tak z mého dosahu. Nechápavě jsem zvedla jedno obočí.

„Kam to chcete odnést?" Rozhlédl se po chodbě. Povzdechla jsem si. Nechtěla jsem se hádat na chodbě, kde nás mohl každý slyšet a už vůbec jsem se nechtěla hádat s ním. Nic mi neudělal, byl na mě jenom hodný. Dovedla jsem ho až do skladu, kde mi pomohl vyskládat stativy na police a pak nastalo trapné ticho.

„Jsem mimochodem Henry" představil se mi, aby řeč nestála.

„Jo já vím. Já jsem April" ukázala jsem na sebe a okamžitě toho zalitovala. Proč jsem mu říkala své jméno? Stejně si ho nejspíš nezapamatoval. A proč jsem probůh na sebe ukazovala? Muselo mu být úplně jasný, že se tak jmenuju já, když nikdo jiný ve skladu kromě nás nebyl. Potřásla jsem hlavou a tašku s objektivy položila na volnou polici.

„Jsi fotografka, že jo?" Snažil se zahájit konverzaci.

Otočila jsem se k němu. „Ty jo, jak jsi to poznal?" Neubránila jsem se sarkastický poznámce. Sotva opustila mé rty, chtěla jsem jí vzít zpět. Gratuluju, výborný první dojem. To už jsem se rovnou mohla odstěhovat na druhý konec světa.

Zvedl jeden koutek úst, ale nijak mou poznámku nekomentoval. „Fotíš i mimo natáčení?" Hned jsem věděla, kam tou otázkou mířil a rozhodla se ho okamžitě zastavit.

„Akty nefotím" vyhrkla jsem možná až moc rychle.

„Tak jsem to nemyslel" zahlédla jsem v jeho tváři vyděšení, ale rychle ho zamaskoval.

„To říkají všichni" ušklíbla jsem se.

„Chtěl jsem ti jenom navrhnout, jestli bys nenafotila byt, který prodávám" nejistě si přešlápl.

„Když řekneš realitce, přes kterou ho prodáváš tak ti ho určitě nafotí. A možná to budeš mít i zadarmo" zavtipkovala jsem.

„Neprodávám ho přes realitku. Nechci, aby se o mně někde v novinách psalo, že prodávám byt" podrbal se na šíji.

Nevím, jestli to byla jeho osobnost nebo úsměv, co mě přesvědčilo, ale nakonec jsem souhlasila. „Tak dobře. Kdy ho chceš nafotit?" Povzdechla jsem si.

„Vážně? To je super" zazubil se na mě. „Máš dnes po práci čas, že bychom někam zašli na kafe a probrali detaily?"

To mě zaskočilo. Nečekala jsem, že na to tolik pospíchal. „J-jo, myslím, že nemám nic naplánovaného" vyrazila jsem ze sebe zaraženě. Neměla jsem moc ráda změny na poslední chvíli a takhle jsem mu to už nemohla odříct.

„Tak domluveno" zářivě se usmál a vycouval ze skladu. Oddechla jsem si, když jsem osaměla a opřela si čelo o zeď. K čemu jsem se to proboha zase upsala?