Sotva jsem se nohou dotkla chodníku před natáčecím areálem, dostala jsem chuť na něco se vymluvit a utéct. Očima jsem vyhledala Henryho opírajícího o nízký černý sporťák, zatímco na mě čekal. Rozklepaly se mi kolena. Díval se do telefonu, ale jako by vycítil mou přítomnost, zvedl hlavu a naše pohledy se setkaly. Na rtech se mu vykouzlil široký úsměv a telefon schoval do kapsy u kalhot. Už jsem nemohla nenápadně zmizet. Roztřeseně jsem se nadechla. Musela jsem se tomu postavit čelem. Nemohla jsem donekonečna utíkat. Zvedla jsem bradu, abych vypadala aspoň trochu sebevědomě a zamířila k němu přes parkoviště.
„Děkuju, že sis na mě udělala tak narychlo čas“ nevím, jestli to bylo možný, ale myslím, že se jeho úsměv se ještě víc rozšířil.
„Žádný problém“ mávla jsem rukou a nervózně se rozhlédla po skoro prázdném parkovišti. Všiml si mého pohledu a pochopil, přešel na místo spolujezdce a otevřel mi dveře od auta. Překvapeně jsem vykulila oči. Už jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy mi někdo otevřel dveře.
„Tady za rohem je jedna malá kavárna, jestli chceš, můžeme tam zajít“ ukázala jsem na menší park, za kterým se kavárna skrývala. Nechtěla jsem riskovat, aby mě někdo z práce viděl nasedat do jeho auta.
Podíval se směrem, kterým jsem ukazovala, na chvíli se nad tím zamyslel, ale nakonec přikývl. „Rád se projdu.“
↭
Sedli jsme si ke stolu v rohu a nadiktovali obsluze své objednávky. „Takže kdy bys ho chtěl nafotit?“ Vzala jsem do ruky diář, abych přerušila to tíživé ticho.
„Co tenhle víkend?“ Navrhl. Překvapeně jsem k němu zvedla hlavu.
„Nemáš žádný rozhovory nebo natáčení?“ Podivila jsem se. Většinou jsem se s herci o jejich volném čase nebavila, ale myslela jsem si, že mají pořád nabitý program. Zřejmě jsem se spletla. Nahlédla jsem do diáře, jestli už jsem neměla naplánovaného něco jiného.
„Je to překvapivý ale zrovna tenhle víkend mám volno“ zašklebil se a napil se z hrnku, který chvíli předtím přinesla servírka.
„Tak to už chápu, proč to chceš tak rychle“ zamumlala jsem si spíš sama pro sebe, diář zavřela a vrátila ho zpátky do tašky.
„Jestli se ti to nehodí tak si udělám čas někdy jindy.“
„Ne to je dobrý, jenom mě to překvapilo“ jemně jsem se na něj usmála. „Začneme tedy už v sobotu? V kolik hodin mám dorazit?“
„Myslel jsem, že tě vyzvednu“ zamračil se, až se mu mezi obočím vytvořila malá vráska.
Zavrtěla jsem hlavou. „To není potřeba. Kde je ten byt?“
„V centru.“ Aha, tak to jsem nečekala. Dostat se do centra bylo obtížný ve všední dny a o víkendech to bylo ještě horší. Hlavně když jsem jezdila hromadnou dopravou. Nejspíš bylo na mě poznat překvapení, protože zvedl jeden koutek úst a snažil se to schovat za hrnkem. „Radši tě vyzvednu.“
Otevřela jsem pusu, abych ho slušně odmítla, ale předběhl mě. Naklonil se ke mně a ztlumil hlas. „Když už kvůli mně budeš pracovat o víkendu, tak mě aspoň nech tě odvézt.“ Pohled do jeho očí mi úplně vyrazil dech. Myslím, že v tu chvíli bych mu odsouhlasila cokoliv.
ČTEŠ
Vždy to začíná přátelstvím H.C.
FanfictionNěkdo údajně kdysi řekl, že láska vždy začíná přátelstvím. Ale je to vůbec pravda? Co když si to někdo jenom vymyslel? A co když na tom může být přece jen něco pravdy? Tyto a další otázky si April pokládá od chvíle, kdy se seznámila s Henrym na natá...
