Náměsíčná

8. Zpátky v Tábořišti...

Zpěv ptáků stále probouzel okolní přírodu, ale každý, kdo v těchto částech lesa strávil nějaký ten čas, dost dobře rozeznal, že síla štěbotání zdaleka není tak silná, jako kdysi... Ať už za tím stálo cokoli, pořád nebyla o hluk nouze! Chladný vítr bušil do okýnek a ohrožoval stany z pouhých plachet, které kolíky dlouho neudrží. Niall si tak moc přál usnout. Po probdělé noci by se mu hodily alespoň tři hodinky. Celou věčnost se převaloval na gauči, až mu to nedalo a začal si číst jeho oblíbenou knihu. Opřel se o stěnu a začal nahlas číst verše z náhodné stránky... Věděl o svém kouzlu. Dokázal se vžít do četby tak hluboce, jako jeho setra právě do boje! A i přesto, že pokaždé co si vědomě užíval básně, vnitřní hlasy opakovaně křičely, jaký je buzerant, když místo divokých rvaček a sportu, listuje nadšeně v knihách, nikdy ho to nedokázalo odradit úplně! Často utíkal hlasitou recitací od ostatních problémů... S představou, že jsou tu davy, hladově hltající každé jeho slovo, když právě předčítá... Z jeho prožívaného přednesu sálal zájem o tohle téma a radost z autorova pochopení jeho současné situace...

"Láska je prokletí.

Láska je klec.

Život či úmrtí,

nemožná věc.

Snad nejsi odsouzen

na věky věků.

Uteč! Té bolesti

v roli nevděku.

Tolika zlu

nevěnuji čas.

Avšak jen k lásce

vracím se zas.

A stále a stále

ženu se dál!

Za tím, co bálem

vyvraždí sál.

Zlu, které jediné

neučí lhát.

Ale jen v bolesti

pravdu říkat.

A tak též přemýšlím,

Mám za tím stát?

A ďáblu v převleku,

sloužit přestat?

Lži, samé výmysly

o lásce lidé tvrdí.

Však pouze do masky,

ne do tváře hledí.

Lstí a křivdou bylo tedy

chválit ji a nepřestat.

A hned na to velkým hříchem

učit lidi milovat.

Věz, všechno krásné

hned nato skončí.

Zranění na srdcích

nespatříš zvenčí.

Láska je prokletí,

Láska je klec.

Hladící oběti,