Náměsíčná

3. Zachránce...

Věděla jsem, že jsem divoká... Uvědomovala jsem si to... Jenže mi nic nepomůže! Škoda, že jsem se v sobě nikdy nevyznala... Připadám si jako stejná duše v úplně jiném těle... Těle šelmy, která touží po svobodě, ale má i své zákazy. Nevím, jestli si dokážu připustit, že tahle noc může být něčím, nebo někým zničena... Tahle směsice pocitů je jedno obrovské šílenství! Mám se tomu strachu vlastně poddat? 

 

"Jo!" zaradovala jsem se syčivým zašeptáním.

Směr, kterým jsem běžela, vedl na okraj lesa. Naneštěstí jsem právě zakopla o kořen stromu.

"Au!" vyjekla jsem. Můj kotník! Byla to příšerná bolest! Najednou jsem na sobě cítila veškeré světlo. Cítila jsem, jak na mě stříbrný měsíc září a taky jak na mě někdo zezadu zírá. To je jedno! Musím se odsud dostat! Nemůžu tady s vymknutým kotníkem strávit noc! Zkusila jsem se postavit. Na nohách jsem se udržela, ale dalo mi to zabrat... Najednou to bylo vše úplně jiné! Všechny ty myšlenky... Způsob, jakým jsem využívala své smysly... Byla jsem jako oslepená svou obyčejností... Ty úžasné záchvaty síly a rychlosti zase klesly na svou běžnou úroveň... Dostala jsem se z "tranzu" a vše teď bylo až nudně normální... Jen ten kotník na sebe stále upoutával pozornost... S tichým bolestným sténáním jsem se dostala pryč z lesa. Oči mě pálily, jako bych se hodiny dívala na slunce! Cítila jsem, že stojím na asfaltu. Kam jsem se to dostala!? Kdybych tak viděla! Marně jsem mrkala a snažila se rozeznat nějaké tvary... Všude bylo světlo! Je noc... Proč světlo!?

A pak mi to došlo... Mozek mi ještě úplně nevypověděl... Asfalt, záblesk světla ve tmě - prober se Sally! Jsi na silnici!

"Bože..." vydechla jsem. Vím, že tohle je můj poslední výdech. Zvuk brzd se v mé hlavě ozýval jako ozvěna! Zrak se mi právě vrátil, ale teď už mi je na nic. Velký rudý kamion se na mě řítil obrovskou rychlostí! Byl ode mě asi deset metrů, když v tom...

Někdo se objevil přesně v tu správnou chvíli! Strčil do mě a já spadla do příkopy. Řidič vozidla ani nezaváhal a jel dál! Kousek ode mě se válel nějaký chlapec... Tak moc jsem se chtěla zvednout a poděkovat mu! Ale mé tělo bylo ještě slabé... Moc slabé na jakýkoli pohyb... Ta osoba se jako nic zvedla ze země, mě se dělalo černo před očima...

"Po...Pomoc..." zašeptala jsem a přestala se snažit být silná... Najednou jsem ucítila jeho hřejivé doteky na mém křehkém těle. Vzal mě do svého náručí. Odnášel mě někam pryč... V tom promluvil:

"Neboj se! Budeš zase v pořádku... O to se postarám...". Jeho hlas byl tak krásný a příjemný! Cítila jsem se u něj v bezpečí... Svým tělem mě zahříval a chránil před příšerným mrazem. Nadechla jsem se jeho vůně a celou mě to najednou probralo! Přála bych si, aby mě nikdy nepustil a nesl mě přes celou planetu! Ukvapené, ale to jsem celá já...

"Jo a jen tak mimochodem kotě... Jmenuju se Niall. Niall Horan."

"Já... Já jsem Sally... Parker..." zašeptala jsem a celá slabá konečně usnula...

"Rád tě poznávám, Sally Parker..." dodal ještě a mířil se mnou někam do neznáma...