Náměsíčná

5. Dokud slunce nezapadne...

Nechal mě tam a odešel. Karavan nebyl nijak zvlášť prostorný, ale to mi vůbec nevadilo. Nepotrpím si na dokonale srovnaných věcech na poličce, nebo nábytku, na kterých neleží ani smítko prachu. Naopak se mi tyhle domy na kolečkách vážně líbily! Jako malá jsem si vždy představovala, že s Danny jezdíme po celé Anglii a děláme si spolu táboráky při západu slunce... Je to děs! Když si teď v hlavě přehrávám svůj život, nestál skoro za nic... Jsem tak znuděná svou minulostí, že se těším i na své další nádechy.

Procházela jsem se tam a viděla Niallovu postel. Všude měl plno rozečtených starých knížek a kelímků od kafe. Nad tmavě modrým polštářem visel černý lapač snů. Vždycky jsem si přála nějaký mít... Přišla jsem ke skříni a vytáhla z ní plno kousků! Nevím, jak bych měla popsat tenhle styl, ale je úžasný! Když jsem v rukou držela nějaké košile, cítila jsem se, jakoby to byl poklad! Netrvalo mi moc dlouho se obléct a upravit...

"Wow! Moc ti to sluší..." usmál se na mě, když jsem vyšla ven.

"Děkuju." otočila jsem se jako modelka.

"Tak... Teď víš, kde bydlím... Kdybys kdykoli potřebovala s něčím pomoct, přijď za mnou. Myslím, že táta nám nedovolí bydlet spolu. Takže..."

"Tvůj otec?"

"Vlastně jo... Brzo ho poznáš..." nevypadal zrovna moc nadšeně, že o svém tátovi musel mluvit.

"Dobře. Věřím, že tu roztomilost máš po něm." tohle jsem musela říct, jinak by se pořád mračil. Takhle se alespoň usmíval tím přihlouplým, ale sladkým úsměvem.

"No... Tak věř. Teď bych tě ale rád někam vzal... Dál od kempu a od ostatních... Na Santery Hill jsi už byla? Vím, že se tam hodně lidí schází..."

"Ne, tam jsem ještě nebyla..."

"Ani s kámošema?"

"Ani s kámošema... Žádné nemám..." řekla jsem to jako nic. Nechci si stěžovat, jen povídat. Santery Hill je nejvyšší bod města. Říká se kopec, ale je to špičatá skála, na kterou se špatně šplhá. Kameny tam jsou ostré, vratké a navíc je uprostřed hlubokého lesu. Asi toho, ve kterém jsem teď i já.

"Promiň."

"Neomlouvej se, jo? Já neřekla, že přátele ke štěstí potřebuju..."

"Každý potřebuje ke štěstí přátelství..."

"Ne, každý potřebuje ke štěstí lásku." řekla jsem a hluboce se mu zadívala do očí.

"Lásku?"

"Přesně."

"A přátelství není láska?"

"Přátelství je přátelství, a láska je láska..."

"Ahá..." ušklíbl se.

"Nedělej si z toho srandu!"

"Beru to vážně. Možná že máš i pravdu."

"Mám pravdu. Časem to zjistíš sám..." pohlédla jsem na špičky bot.

"Tak jo. Můžu se tě ptát na pár věcí?"

"Důvod?"

"Chci toho o tobě vědět víc..."

"Můžeš, když se pak já budu moct ptát tebe."

"Důvod stejný?" zeptal se a ledabyle schoval mobil do kapsy.

"Nechci vědět víc, chci vědět vše!" skoro jsem to vykřikla!