Náměsíčná

7. Čaroděj...

Opřela jsem se o jeden strom a přemýšlela nad omluvou… Nečekám, že se hned usmíříme, ale omluvit se musím co nejdřív… Za pár hodin bude světlo, pokusím se najít tábořiště.

Větvičkou jsem do hlíny vyrývala různé obrázky… Pak jsem uslyšela sirénu! Lekla jsem se a větvička mi vypadla z ruky. Kolem mě se ozýval dupot desítek nohou. Rozhlížela jsem se, snažila být pozorná, ale nikoho jsem neviděla!

“Hej!” zakřičím, ale stejně nikdo neodpověděl… Něčí paže mě náhle chytly a vytáhly do koruny stromu, pod kterým jsem stála…

Snad stovky prstů se dotýkali mé tváře a odporné skřeky vyházely z jejich úst přímo u mých uší. Co jsou zač? Neměla jsem prostor k tomu, abych na ně promluvila.

“Initium!” zasyčel někdo a přímo přede mnou se zaleskly oči. Tiskly se na mě tisíce těl a bránily mi v pohybu. Měla jsem pocit, jako by se všechny žíly snažily dostat ven z mého těla! Začala jsem cítil obrovskou bolest! Ty monstra okolo sály mou krev, a za silného sténání dávaly najevo, že se jí nikdy nenabaží! Pak se ale zastavili a utichli. Nevydali ani hlásku, ale stále tam byli… Chtěla jsem toho využít…

“H… Halo?”

Něco mě štíplo na dlani.

“Propusťte nevinnou!” konečně jsem někomu rozuměla. Shodili mě ze stromu na zem.

“Tady rozhodně být nesmíš! Ne tady, a ne teď…”

“Dobré vědět… A vy jste?” pohlédla jsem na starce s dlouhým bílým vousem.

“Damian. Divím se, že o mě nevíš…”

“Víte, jsem tady sotva.. Pár hodin…” podal mi ruku. Postavila jsem se.

“Tak v tom případě si myslím, že bych ti měl říct v jakém šílenství jsi se to ocitla… Ukaž se!”

“Cože?”

“Ukaž se!”

“Co!?” zeptala jsem se znovu. Položil dlaň na mé rameno a já vykřikla! Oči mi celé hořely a čelist krvácela od toho, jak se mé zuby měnily. Hned jsem se vrátila do předchozího stavu a utírala si pramínek krve z brady.

“Jak jste to sakra udělal?”

“Pochopíš.” usmál se trochu ztrápeně. Podal mi kapesník. Dovedl mě zpátky do tábořiště. Tentokrát jsem vstoupila do stanu. Uvnitř však nic nebylo. Jen vrata do sklepa. Odklopil ho a po schodech jsme oba sešli až do nějaké jeskyně. Kamkoli jsme šli, samy se rozzářily svíce. Jindy bych se lekla, měla plno otázek, ale vzhledem k tomu, že jsem měla tolik myšlenek týkajících se Nialla a vymýšlení mé omluvy, byla jsem radši zticha.

“Kolik toho víš?” obešel stůl a postupně vytahoval nějaké knihy.

“Už vím… Že je to pravda.”

“Jsi fakt kouzelná, ale buď přesná, prosím tě.”

“No dobře, Niall je vlkodlak, já asi taky, tohle je nějaké hlavní tábořiště nebo co, všichni jste divní a bojím se.” odříkala jsem to rychle, jako roky naučenou básničku.

“Dobře. Sally byl bych moc rád, kdybys mi chvíli věnovala pozornost. Potřebuji tě s tím vším seznámit…”

“Jasně, ale ještě jednou… Kdo že to jste?”

“Damian. Čaroděj… Jsem ten, o kterém se tady moc nemluví. A přitom si dovolím říct, že i přes to ukrývání a popírání, jsem dost důležitý.” Ten jeho milý pohled. Ta upřímnost… Vážně to nebyl jeden ze seniorů, které vídávám každé ráno plazit se s chodítkem, nebo vozíkem do obchodu. Vrásčitý obličej sice odpovídal jeho stáří, ale chování doopravdy ne. Plný života. Dobrovolně mu začínám věřit… I přes tu podivnou podobu postavy z Harryho Pottera.