Náměsíčná

4. Probuzení...

"Kdy už se konečně probere?"

"Nevěřím, že je to ona... To prostě není možný!"

"Ale je! Já to viděla!!!"

"Proč si ta kráva tu nohu zlomila!? Všechno mohlo být v pohodě a ona v tom svojem podělaném pokojíčku, hezky zalezlá v posteli..."

Slyšela jsem nějaké dívčí hlasy... Ale poslouchat jejich řeči zrovna moc fajn nebylo.

"Co... Kde to...?" pomalu jsem se probírala...

"No sláva! Už jsem myslela, že tě budeme muset zahrabat do země, Růženko..."

"Pohni kostrou! Máš toho dost na vysvětlování!" křikla otráveně jedna z nich a dala mi facku.

"Au! Kde to sakra jsem!?" síly jsem v sobě měla víc než dost!

"V Hlavním Londýnském..."

"V Hlavním Londýnském?"

"Tábořišti..." doplnila to jedna zrzka. Ležela jsem na dece a okolo mě seděly čtyři holky, asi tak staré, jako já.

"Jakém tábořišti!?"

"Bože já na to fakt nemám... Zavolejte alfu, ať jí to vysvětlí! Je tupá, jako poleno!"

"No pardon!?" naštvala jsem se. Nejsou to žádné sympatické dámy.

"No pardon!?" napodobila mě jedna blondýna se smíchem a všechny se najednou zvedly a odešly.

"Super..." zašeptala jsem sarkasticky. Podívala jsem se na své tělo. Všimla jsem si, že mám na sobě Niallovu džínovou vestu s utrženými rukávy. Niall... Pokud to tedy nebyl sen. Rozhlédla jsem se. Okolo mě stálo pár stanů, starých aut, dva karavany a skupinky lidí. Divných lidí... Vrátila jsem se k sobě. Celé mé nohy byly špinavé! Od kolen dolů jsem navíc měla plno škrábanců a modřin. Ale kotník? Byl naprosto v pořádku! Různě jsem z nohou hýbala a vůbec to nebolelo! Zázrak?

"Em... Sally? Jak je ti?" uslyšela sem ten nejkrásnější hlas na světě!

"Nialle! Je... Je mi líp! Mnohem líp! Dík." vyčaroval mi na tváři úsměv. Uvažovala jsem, jak mu poděkovat za ten včerejšek...

"Ta moje vesta ti sluší... Klidně si ji nech. Jak se s tím srovnáváš? Chceš s něčím pomoct?" sedl si ke mně na zem, na deku. Úplně jsem ty jeho otázky ignorovala a vyhrkla najednou:

"Nialle moc děkuju! Zachránil jsi mi život! Ani nevíš jak moc jsem ti vděčná!" rychle jsem ho objala. Chvíli jsem ho k sobě tiskla jen já, ale pak se přidal i on. Ucítila jsem jeho úsměv.

"Není vůbec zač... Tohle jsem musel udělat! Nemůžu ani pomyslet na to, že bych tě viděl jak umír-" zasekl se. Slovo "umíráš" pro něj bylo asi hodně těžké vypustit z pusy.

"V pohodě... Ale i tak hrozně moc děkuju!" pár vteřin jsem se na sebe jen tak dívali...

"No... A kam jsi mě to vlastně zanesl?"

"Ou! Jistě... To ti hned řeknu, vlčice!" mrkl na mě.

"Co!? Jak že? Takhle se teď říká holkám? Vlčice!?" musela jsem s tomu zasmát!

"Aha... Ty to vlastně... Aha... Hele, je toho hodně moc, co ti musím říct! Věř mi, hodně moc! Zajdi si tady do toho karavanu... Bydlím v něm já a moje ségra Lenny. Vem si nějaké její oblečení a přijď za mnou. Budu tady na tebe čekat...Hm?"

"Dobře! Nebude to tvojí sestře vadit?"

"Lenny? Ne! Té nikdy nic nevadí!" usmál se. Zase se usmál! On mi to snad dělá schválně!

"Fajn..." snažila jsem se postavit, ale dělalo mi problém udržet se.

"V pořádku, držím tě!" chytil mě. Potom si mě vzal na ruce jako včera.

"Nialle! Jsem těžká!" tuhle větu řekne každá holka, když ji chytne kluk... Je to vrozená věc. Chtějí od něj prostě slyšet: "Nééé jsi lehká jak pírko!"... Co si budem povídat, poslouchá se to pěkně, ne? :)

"Neboj, nejsi! A já mám sílu, to mi věř. Hlavně v těchto dnech..." ujistil mě.

"Prostě děkuju... Zas a znovu, děkuju..." obmotala jsem své paže kolem jeho krku a víc se k němu přitiskla. Tomuhle gestu jsem se nemohla nijak ubránit! Jako bych byla rozdělená na dvě Sally! Ta jedna si drží odstup, protože toho kluka zná sotva pár hodin, a ta druhá by po něj nejradši skočila a zlíbala ho od hlavy až k patě!

"Za málo, krásko!"

"Rád nosíš holky v náručí?"

"Takové, jako jsi ty? Jo! Ty bych držel navěky a už nikdy je nepustil!" řekl radostně a nesl si mě do karavanu... Alespoň on mě tady má rád...