Dimidium

Zelená je dobrá ( K5,Č6)

Sama jsem sebou při tom zvuku cukla. Co se děje? Vysílala jsem k němu očima zprávy, naléhavé, neúprosné. Musela jsem zjistit, co ho tak zarazilo. Jeho oči mi pohled oplácely, jenže zároveň mi přišlo, že se na mě vůbec nedívá.

„Myslím, že mám pro tebe zprávu. A jestli je dobrá, nebo špatná, na to se mě neptej." Nemluvil vyděšeně, spíš se zájmem. Přemýšlela jsem, co se asi děje a co mi to vlastně chce říct. Před jeho očima se asi dělo něco, co nikdy nespatřil. A že toho určitě viděl hodně.

„Proč mě tak pozoruješ?" Zeptala jsem se, strach se schovával v hlase spolu s obrovským zmatkem. Už jsem nebyla tak vylekaná, ale nemohla jsem se zbavit špatné předtuchy. Možná se to ani netýkalo tak toho, co mi Will chtěl tak strašně říct. Možná to přetrvávalo už od setkání s Fabianem. Ale stejně jsem dál napjatě čekala, až dokončí větu.

„Tvoje oko tak trochu zezelenalo. Máš stejné oči, jako jsi měla tehdy." Pronesl zastřeným hlasem, pochopila jsem, že se teď toulá hluboko v myšlenkách. A ve vzpomínkách, které se schovávaly daleko od něj. Muselo se mu vrátit vše, co jsem spolu prožili, od skákání z Viktoriiných vodopádů, po moji děsivou smrt. Sama jsem si to připomněla. Jako ve vteřině jsem si prolétla všechno, co jsem s ním dělala (a že toho bylo hodně, co by nemělo být mládeži přístupné). Pak jsem se zase ocitla v realitě a poslouchala Willa.

„Každé oko jiné, jedno démonsky zlaté, druhé andělsky zelené. Jako by se s tvými vzpomínkami a schopnostmi vracelo i tvoje staré já." Podíval se mi hlubokým pohledem do očí, potvrzovaly jen pravdivost jeho slov. A uvědomila jsem si, že přemýšlel o mně. Vzpomínal na to, jaká jsem tehdy byla a jaká jsem teď. Moje nynější já mělo jen málo společného s minulým. Dobře, moje duše byla stejná, stále jsem si zachovávala svůj charakter Dimidia, ale rozhodně jsem nevypadala stejně. Vyšší, ale také mohutnější postava mi pomáhala při mnoha věcech. Byla jsem silnější, podle vzpomínek jsem skoro ani neunesla několika kilogramové šaty, když jsem ještě byla dvorní dáma. A pak moje vlasy připomínaly spíš noční oblohu, než hloubky oceánu. A moje oči měly zlatou barvu... Ne, už ne.

Musela jsem se přesvědčit, naštěstí jsem spatřila malé zrcadlo na dveřích. Kluci mají v pokoji zrcadlo?

Při pohledu na svou tvář jsem taky ztuhla. Všechny moje předešlé pochybnosti byly pryč. Jen jsem byla trochu v šoku, ale už jsem se dokázala pomalu vzpamatovat. Protože Will mi řekl jen to, co viděl. Opravdu jsem měla levé oko výrazně zelené. Jako jehličí smrku, které se na jaře teprve tvořilo. Jako čerstvá tráva rostoucí na zemi, když odejde sníh. Čistá světle zelená. A i když byste čekaly, že bude podobná žluté, byla jejím naprostým opakem.

Zadívala jsem se pozorněji. Obě oči svítily jakousi neznámou silou, temnotou i světlem, které se ve mně vyvažovalo. Will měl pravdu, byla jsem stále ta samá duše, jakou před lety znal. Napůl dobro, napůl zlo. Dimidium.

„Jak se zdá, vracím se. Budu zase ta stará Michaela." řekla jsem možná hrdě, ale uvnitř jsem byla smutná a vystrašená. Bála jsem se, abych neudělala nějakou chybu, nebo jako tenkrát nepřehlížela důkazy. Cítila jsem sice, že tohle jsem já. Že se vracím zpět, ale nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli tou holkou chci zase být. Proč nemůžu mít normální život? Dostala jsem druhou šanci, tak proč ji nevyužít po svém? 

Protože to už jsi udělala a dopadlo to tvou smrtí, ty hlupačko.

„Co je? Co se děje?" Vytáhl mě Will z přemýšlení. Nedošlo mi, že jsem se vrátila k němu, když jsem se přesvědčila o pravdě. Teď jsme spolu stáli jako před chvilkou. Objímal, i když teď si mě přivinul mnohem blíž. Vytahoval ze mě negativní pocity, bylo mi mnohem lépe v jeho blízkosti.

„Bojím se, Williame. Hodně." Šeptala jsem mu, držel si mě v náručí, utěšoval mě. Odtáhla jsem se, koukla nenápadně na hodiny. Bylo už půl osmé, ani jsem si neuvědomila, jak rychle běží čas. Trošku jsem zpanikařila, ale pak jsem si řekla, že když přijdu pozdě, bude to v tomhle životě to nejhorší, co jsem kdy udělala. Tak proč ne?

„Měli bychom jít." Políbila jsem ho na tvář. Teda chtěla jsem, ale mistrně rychle otočil hlavu, takže jsme zase skončily u dlouhého a extrémně dokonalého polibku. Když se odtáhl, plácla jsem ho jemně do ruky.

„Za co to bylo?" zeptal se ublíženě, schválně si mnul ruku, jako bych mu dala obrovskou ránu. Uchechtával se, což ho prozradilo. Pravděpodobně si se mnou jen hrál. Usmála jsem se snad nejsladším úsměvem, jaký jsem za život zvládla.

„Za to, že jsi takový podvodník. A mistr v instinktu." Pronesla jsem, když už jsme společně seděli na jeho motorce.