Dimidium

Jedy a zrady (K7, Č4)

Možná, že stál daleko od ostatních, ale stejně tu byl. Říkala jsem si, jestli sem přišel, aby mi něco ukradl, nebo jen na obhlídku mého pokoje. Doufala jsem jen, že se mi nehrabal v šuplíku, to by bylo v háji. Nejen že jsem si tam schovávala deník mého otce, ale také tam byla dýka mé matky. Jediná dýka, která byla schopná zabít démony. Aspoň to se psalo ve vzkazu přiloženém u ní.
„Máme snad zasedání rady andělských spiklenců? Protože jsem právě měla sněm s druhou stranou a moc se nepovedl..." zavtipkovala jsem, byla jsem příliš unavená, abych si dala pozor na pusu. Nechtěla jsem jim vyprávět a vysvětlovat, co se stalo v lese, jenže přesně kvůli té strašné únavě se mi podařilo to prozradit. Sakra.
„O čem to mluvíš, El?" zeptal se Will, který se ihned přesunul ke mně a pohladil mě po zádech. Dodal mi trochu energie, jeho dotek mě zahřál, ale probudil. Musela jsem se rozhodnout, jestli mám lhát, anebo jim všem povědět pravdu. Teď bylo jen a jen na mém novém já, jak se zachová a která strana vyhraje.
„Potkal mě jeden démon a trochu jsme spolu mluvili. Začíná mě děsit, jak mě každý pozná. Teda skoro každý, cestou domů mě pokousala víla." pronesla jsem s nadějí, že mou příhodu s démonem nikdo nebude víc rozmazávat. Nemohla jsem jim vyprávět, co přesně se stalo z jednoho prostého důvodu. Oni by na tu schůzku chtěli jít se mnou. A díky jejich andělskému původu jsem si byla jistá, že by to rozhodně nedopadlo dobře.
„Tebe pokousala víla?" zeptala se mě Anna, očividně překvapená, protože jí se asi nikdy nic takového nestalo. Usmála jsem se a ukázala si na nohu, kde se pod protrženou látkou skrýval kousanec té proradné potvůrky. Bylo to jen kousek nad kotníkem, takže jsem si vyhrnula nohavici, aby se mohla podívat. Vyjekla, když si všimla, co se mi stalo. Já jsem taky byla překvapená, přeci jenom mě to téměř nebolelo a dokonce jsem si myslela, že je to jen malé kousnutí. Jenže když jsem teď spatřila opravdu hlubokou ránu, kolem které byla modrofialová skvrna, byla jsem si jistá nebezpečností víl. Dokonce látka (díkybohu černých) legin byla nasáklá krví. Anna se přiblížila, aby si mohla pozorně prohlédnout tu nechutnou ránu a vypadala, že si na ni chce i sáhnout, jenže jako by jí Will četl myšlenky, vyjekl: „Nedělej to!"
Anna hned ucukla a vzdálila se, její obličej byl bledý a vypadala jako by jí bylo špatně. Teď ke mně přispěchal Will a snažil se zachytit každý detail rány na mé noze. Začínala jsem se bát, co se to děje. Strach už mě pomalu začínal pohlcovat, což William asi cítil, jelikož se zvedl a podíval se mi do očí.
„Jak je to dlouho?" zeptal se, chvilku jsem nechápala, proč, ale radši jsem se zamyslela. Vzpomínala jsem a počítala minuty, jak dlouho jsem asi šla od toho kousnutí.
„Asi deset minut. Proč?" Nebyla jsem si jistá, kam tím míří. Doufala jsem jen, že mě neotrávila nebo něco takového. To by asi byl průšvih, i když se umím léčit. Přeci jen jed by se mi za tu dobu dostal do většiny těla, což by mi mohlo sebrat síly na uzdravení. Navíc si nejsem jistá, jak se léčí otrava jedem, nikdy jsem to nemusela vyléčit celé tělo, ať už sobě, nebo komukoliv jinému.
„Tak teď už jsem jen zvědavý, která její stránka zareaguje." zasmál se Fabian zezadu, seděl si na mém stole jako by mu to tu pařilo. Neměla jsem ani ponětí o čem to mluví, ale rozhodně jsem se začínala bát mnohem víc, něž před několika minutami. Oba dva se chovali divně a jelikož jsou na světě déle než já (nebo aspoň teď tomu tak je, protože jsem přeci zemřela, dvakrát...), opravdu jsem chtěla zjistit, co o tom ví.
„Hned mi jeden z vás řekne, co se děje, jinak za sebe neručím." pronesla jsem zostra, už se mi ta jejich hra na dva tajemné bratry nelíbila. Chtěla jsem jen vědět, co se děje, že Will měl obavy vepsané ve tváři a ten druhý pitomec se smál, přeci jen jsou to dvě úplně jiné reakce.
„Nejsme si jistí, co se stane. Víly mají takový jed, který udělá něco jiného andělům a něco jiného démonům. Kousla tě do pravé nohy, což je tvá démonní stránka, jenže se jed může samozřejmě dostat i do druhé, takže teď záleží jen na tom, jaká stránka zareaguje. Za dvacet minut se to ale asi dozvíme..."
Takže přeci jen jed, no tak to je super. Užij si umírání, hvězdičko. Hlas se mi smál, stejně jako Fabian. Já jsem se spíš bála, ale teď už jen protože se mi tohle nikdy předtím nestalo. Neměla jsem ani nejmenší ponětí, co se bude dít, ale chtěla jsem to vědět. Možná jsem měla obavy, že to, co uslyším, bude špatné, ale smál by se pak Fabian? Nesnáší mě snad natolik, aby mě chtěl vidět umírat? Ten by si měl hlavně ujasnit, co cítí a jaký má na tebe názor. Je víc náladový něž malé děcko. Snad poprvé jsem se svým hlasem souhlasila, jelikož jsem si sama nebyla jistá, co se to s ním děje. A musela jsem zjistit, jestli pokud bude válka, bude se mnou, nebo proti mě, ať už se rozhodnu jakkoliv.
„Co se se mnou bude dít? V obou případech?" zeptala jsem se, což samozřejmě oba dva čekali. Fabian se samozřejmě rozchechtal tak nahlas, že jsem po něm střelila malinkou kuličku ohně. trefila ho do ruky, což ho donutilo nejen sklapnout, ale dokonce se na mě vražedně podíval. Zářivě jsem se usmála pronesla: „P.S. Neseď mi na stole, nebo schytáš dvojnásobnou." Samozřejmě hned slezl, přičemž zamířil do koupelny, aby si popáleninu zchladil. Zaměřila jsem svůj pohled i pozornost zpět na Willa s omluvným pohledem. Musela jsem se Fabiana zbavit, jeho úšklebky mi lezly na nervy.
„Neboj se, jestli se jed zaměří na démonskou stánku, budeš si připadat jako zfetovaná a opilá dohromady, možná dokonce omdlíš. Nic víc." řekl, pohladil mě po pravé ruce, aby mě uklidnil. Já si ale nedám pokoj, protože jsem se rozhodně chtěla dozvědět, co se stane mému andělovi. Navíc jsem se nemohla zbavit pocitu, že mi to schválně nechtěl říct.
„A andělská část?"
„Řekněme, že tam je opilost mnohem mírnější, jen se ti bude motat hlava a andělé obvykle usnou i na několik hodin. No a ti mocnější ztrácí dočasně schopnosti..." Druhou větu zašeptal, přičemž se koukal do země. Teď jsem chápala, proč mi to nechtěl říkat. Oba jsme si byli jistí, že mezi mocnější anděle patřím. Takže jestli přijdu o schopnosti, byť jen dočasně, budu nahraná. Navíc mám tu schůzku s démony. Tam se bez schopností nemůžu ukázat, to by byla pro mě jistá sebevražda. Krvavý úplněk byl totiž už zítra, měl vrcholit pozítří kolem čtvrté ráno, takže schůze musela být zítra ve 23:59, plus minuta (jen aby to bylo jasné). Bez své moci bych navíc mohla být nejen objetí dalších kousanců, ale také hladových démonů jak je Krvák.
„Tak teď si nejsem jistá, co je horší. Buď budu tak mimo, že pokud použiju schopnosti, bude mi to na nic, jelikož nezamířím, nebo je tu možnost, že je mít vůbec nebudu a k tomu mi bude špatně."
„Ano, i takhle se to dá říct." pronesl Will sklíčeně, jak se zdálo, ani jemu se možnosti nelíbily. Podívala jsem se na Annu, vypadala úplně mimo. Nedívala se nikam, prostě jen bez hnutí seděla a vypadala, jako by byla úplně jinde. Nejdřív jsem netušila, co se děje, ale pak se začala i klepat. Oba dva jsme se k ní vrhli, teď se skácela na mou postel, třes se zdál nezastavitelný a z jejích očí zbývalo jen bělmo. Chtěla jsem na ni promluvit, ale Will mě zastavil.
Nech ji, má vidění. Stává se to jen čistým andělům, je to vize z budoucnosti. Většinou se to do nejmenších detailů vyplní, takže z ní pak musíme vytáhnout, co viděla, myslím si totiž, že to vyvolal pohled na tu tvou ránu.
Přikývla jsem, jen u ní dál seděla a pozorovala, jestli se náhodou něco neděje. Jedna její ruka vypadala jako v křeči, svírala prostěradlo tak pevně, až jsem se bála, že ho roztrhne. Třes pomalu ustal, ale rozhodně to nebyl konec. Najednou se přestala hýbat úplně, její víčka sklapla k sobě a já si nebyla jistá, jestli dýchá. Podívala jsem se jí na hruď, zvedala se jen mírně. Podívala jsem se na Willa, napadlo ho taky, jestli ještě žije. V tu chvíli se prudce posadila, až nás málem praštila. Ihned vyletěla ke koupelně, odkud právě vyšel Fabian,přitlačila ho na zeď a držela ho pod krkem. Neměla jsem ponětí, co to vyvádí.
„Co se děje, Anno?" vyjekla jsem hned po tom, co ho s s ránou přimáčkla na zeď. Rychle jsme se s Willem dostali k nim a pokusili se Anně zabránit v zabití Fabiana (ani nemám tušení proč). Dokud jsme neznali důvod její agrese, nebyl důvod k zabíjení. Proto jsme oba dva čekali na její odpověď, ale rozhodně viděla něco, co jí dává pádný důvod ho zabít. Já osobně se k ní přidám, pokud bude opravdu vážný.
„On si zavolal dva Padlé, El. Chtěl jim tě předvést, jako bys byla cvičená opice. Využil toho, že jsi po jedu byla zesláblá a unesl tě. Držel tě v takové podivné chatě, kde tě pozoroval on a další jeho padlí kamarádi. A ještě k tomu tě pak napadl, abys ukázala svou sílu. Bylas ale natolik slabá, že jsi se neubránila a tenhle hajzl tě probodl, krvácela jsi z rukou, připíchl tě něčím ke zdi. Pak jsi omdlela, dál jsem už nic neviděla, ale slyšela jsem smích." pronesla, přičemž dvakrát Fabiana přitiskla pevněji ke zdi. Byla jsem si jistá, že za normálních okolností by ho neudržela, tudíž musela používat nějakou magii, mnohem silnější, než ta jeho.
„Fabiane, jestli tohle někdy uděláš, tak přísahám, že tě pak vlastnoručně zabiju." zavrčela jsem a málem se k Anně přidala, jenže pak jsem si uvědomila, že tohle je jen budoucnost. Ještě se to nestalo a teď tomu můžeme dokonce zabránit. Jak řekl Will, v realitu se to promění jen většinou a tuhle vidinu můžeme předejít. Jenže jak to chceš udělat? Budeš slabá a neubráníš se mu. A pokud si myslíš, že ti Anna a Will pomůžou, nebo tě zachrání, on je dokáže i s těma jeho kamarády zvládnout. Jsi nejen nahraná, ale také v nebezpečí. Hodně štěstí s přežitím.
Ano, zase měl z části pravdu. Jak mám zabránit tomuhle idiotovi, aby mě nedostal, když se už teď cítím trochu mimo? Zatočila se mi hlava, ale podařilo se mi to zamaskovat, abych nedala Fabianovi naději. Musím vydržet co nejdéle.
„Myslím, že tohle bych ti nikdy neudělal. Muselo to být nějak jinak, protože..." zarazil se, jako by to ani nechtěl říct. Má něco na svou obhajobu a nevyužije to, ani když ho někdo drží pod krkem? To musí být vážný důvod. Aneb důvod, který chci ihned znát.
„Protože?"
„Nebudu to říkat. Klidně si mě tu svažte, ale tohle mi za to nestojí." pronesl, jako by šlo o velkou cennost, kterou si radši vezme do hrobu. Ne, že by od něj byl daleko, jelikož jestli se neobhájí, Anna ho jistě uškrtí. Zajímavé, jak rychle se ke mně ta holka přidala, ještě před pár dny mě ani nevnímala a teď vypadala, že by pro mě pozabíjela i armádu.
„Řekni mi to, jinak tě nejen svážu, ale i upálím na hranici." pronesla jsem, zároveň jsem zvedla nenuceně ruku a zapálila si ji. Samozřejmě, že mě to nepálilo, udělala jsem to jen pro efekt. A náhodou skvěle fungoval.
„Tak dobře, řeknu vám to. Ale nejdřív mě tady tahle pustí a dračice zhasne oheň." Já jsem udělala hned, co chtěl, protože mě ještě víc vyčerpalo použití moci, ale Anna se zdráhala. Podívala se nejdřív na mě a pak na Willa, oba jsme na ní souhlasně kývli. Jakmile ho pustila, Fabian se nadechl, aby nám konečně řekl, proč bychom se ho neměli zbavit.