Dimidium

Já, Pohroma (Kapitola 1, část 1)

Vzbudila jsem se ve svém pokoji, vystrašená noční můrou opakující se už sedm let. Je to už sedm let, co jsem se vrátila, ale pořád to není zapomenuto. Jak ve mně, tak i ostatní nedokážou vymazat z paměti můj malý návrat ze záhrobí. 

Holčička (9) se zázračně uzdravila z rakoviny a Zázrak v Praze hlásaly noviny již další ráno. Brzy jsem byla slavná po celém světě. Měla jsem pokročilé stádium rakoviny na mozku, neléčitelný nádor (respektive moji léčbu bych s velkou pravděpodobností nepřežila). Skoro jsem si neuvědomovala, že umírám, dokud jsem to neslyšela říct mamku. 

To má jistě po svém otci, umřel rok po jejím narození a teď si ji chce vzít k sobě. Řekla tehdy větu, kterou jsem nedokázala ještě dlouho dostat z paměti, vlastně se mi to nepodařilo do dnes. Až potom jsem pochopila jak to se mnou je. A jako by mě to udělalo o několik let starší holku, která si plně uvědomila svoji smrt. Bylo mi jen devět let, nevím, co mě to potom popadlo, ale když už jsem věděla, že si pro mě jde Zubatá, utekla jsem. 

Došla jsem až k mostu nad potokem, tři kilometry daleko a tam se oddala smrti, poslední, co jsem stihla, bylo zavolat záchranku, i když jsem si myslela, že by bylo lepší zavolat pohřebáky. Každopádně jsem tu noc přežila. Ovlivnilo to celý můj život, jen si nejsem jistá, jestli pozitivně, nebo negativně. Nevím jak nebo proč, ale zároveň mě to naučilo nehledat ve všem jen to špatné. Jsem teď tady, sedím zdravá na své posteli, koukám do mobilu a netuším, co strašného se stane ve světě dnes.

Vstala jsem z postele, myslím, že polehávání bylo pro dnešek dost a navíc už musím odejít do školy, jinak budu mít průšvih, jelikož bych mohla přijít pozdě (jak jste asi už zjistili, jsem ten typ, kterému se říká šprt). 

Oblíkla jsem se a zpozorovala, že je mi top trochu větší. Úspěch! Nikdy jsem nebyla hubená. Nevypadala jsem zrovna nejhůř, ale bříško bylo vidět, i když ne tak moc, jak byste si mohli myslet. Já sama jsem si tlustě nepřišla, ale ostatní měly jiný názor. Jenže teď jsem ještě o kousek povyrostla a začala se snažit zhubnout, takže mám teď tak akorát. Vyvažuje se to a jsem tak akorát. Břicho nevypadá špatně, ale do plavek mě dostanete jen výjimečně a pozůstatky po větším bříšku jsou pořád vidět. Štve mě, jak se všichni, kdo to spatří, ptají, co to je. Proto se snažím být zahalená. Jenže ne vždy se mi to bohužel povede. 

Zvolila jsem si pro dnešek černé leginy a modrou mikinu s logem supermana, která je mi trochu větší a konečně jsem vyšla ven z pokoje. Na zádech jsem měla původně bílý batoh, překreslený do „swag" stylu (stálo mě to hodiny jen narýsovat pravidelně se klikatící čáru), abych aspoň trochu zapadla do této bizarní sebestředné společnosti, soustředící se na vzhled, ne na povahu a duši člověka. V jak sobeckém světě to musím žít? Možná jsem já ta divná, ale tak na to nekoukám. Mě nikdy nešlo jen o vzhled, ne od mé smrti - nesmrti.

Mám v batohu učení na celý den, svačinu, trochu šťávy z jablka abych přežila den a něco málo z peněz, co mi ještě zbylo. Přijde mi až podivné, že ten batoh má kolem sedmi kilo. Do školy chodím pěšky, nevidím důvod proč jezdit ten jeden a půl kilometru autem nebo čímkoliv jiným. 

Šla jsem ulicí, jen tak jsem přemýšlela o všem možném, osaměle jsem bloudila správný směrem, přeci jen se dokážu pohybovat dopředu, aniž bych do něčeho narazila.

Jmenuji se Ela Howardová. Je mi 16 let. Můj táta byl George Howard, anglický voják. Umřel, byl mi jeden rok na rakovinu. Moje máma se jmenuje Karolína Howardová. Tátu poznala na lodi, když se vracela od nejlepší kamarádky z Anglie. Já jsem měla vážný nádor na mozku. Zázrakem jsem se uzdravila a teď jsem tady před školou a žiju naprosto obyčejný život.

Tohle mi poradila psycholožka na sezení, kam jsem musela po vyléčení chodit skoro dva roky. Byla to strašná nuda, takže mi mamka vždycky kupovala zmrzlinu jako odměnu za to, že jsem s ní spolupracovala. Výhodný obchod to nebyl, ale pořád lepší než nic. 

Stála jsem před budovou staré školy, kam chodím teprve rok a jeden měsíc, dřív než obvykle. Už jsem se naučila orientovat v tmavých smrdutých chodbách, takže se dostanu, kam potřebuju poměrně snadno a rychle. Musela jsem to zvládnout sama, bez pomoci někoho jiného. Všichni se mě straní a já se jim ani nedivím. Jsem pro ně jen ta holka co zázrakem přežila, nic víc. A ani nechci být nic víc, jen ať si to tak všechno zůstane. Já si žiju své a vy dělejte totéž. Jsem vám za to z části vděčná. 

Být sama jsem si zvykla, takže kdykoliv se ke mně někdo pokusí přidat, snažím se ho odehnat. Není to dobrý do budoucího života, ale mně to takhle vyhovuje. 

Ozval se zvonek a já si sedla do dvojité lavice (které jsou tady úplně normální) a pokusila jsem se věnovat pozornost výkladu o chemických prvcích a jejich vlastnostech. Teda doufám, že učitelka říká tohle, jistá si tím nejsem, protože mi to stejně jde jedním uchem tam a druhým ven. 

Najednou je mi trochu nevolno, bolí mě hlava, až se chytám okraje židle a doufám, že to nikdo nevidí. Zavřu jsem pevně oči, drtím okraj židle v ruce a říkám si, ať se ta bolest roztříští na kousky a vyjde z mojí hlavy. Hned! 

Najednou slyším tříštění skla a otvírám oči. Bolest i nevolnost mizí stejně náhle, jako se objevily. Zvedla jsem oči a spatřila roztříštěnou sklenici, s rozlitou vodou na zemi. Naše učitelka se otočila od tabule, jen na chvíli jsem zahlédla v jejích očích nejistý výraz, který ihned zmizel. Vyměnil ho přísný pohled, ani v nejmenším neladil s jejím věkem, byla na něj až moc mladá. 

„Kdo to byl?" Její pohled se zastavil na Filipovi v první lavici, jenže zavrtěl hlavou, asi nic neviděl. Jak se zdá, nikdo netuší, co se stalo. Jak je možné, že se stalo něco nemožného? Chvíli jsem měla pocit, že za to můžu já, ale potom jsem si uvědomila, jak hloupě to zní to zní. Sedím dost daleko a jsem si jistá, že TO to způsobit nemohlo. 

„Ptám se, kdo to byl!?" Zvýšila hlas, její tón by mohl rozsekat vzduch na jednotlivé prvky. No jo no, chemikářka... 

„Takže se celá třída sejde po škole?! To chcete?" Už jsem to nemohla vydržet, dívala jsem se raději kamkoliv jinam než na ni, zpozorovala jsem, že nejsem jediná. Snažili se o to všichni. Strach a napětí se rozlévali po celé místnosti.

„Nemyslím si, že by to byl férový krok. Poté, co jste se napila, položila jste skleničku na gumu. Sklenička nestála rovně, tudíž byla velká možnost, že se převrátí nebo, jak se stalo, rozbije. Nikdo nic neudělal, tak nás netrestejte za vaši chybu." 

Šokovaně jsem se otočila spolu s pár spolužáky na člověka, který se opovažoval nejen promluvit bez vyzvání, ale dokonce opravit učitelku. Neboli na sebevraha. 

Promluvil jemným hlasem, nepřišlo mi ani zvláštní, že se učitelka jen usmála a poprosila Filipa, aby jí utřel stůl. Což on samozřejmě udělá, šplhoun jeden. 

Ohlédla jsem se zpět na toho kluka, který promluvil a zachránil nás před trestem. Musel být nový, nikdy jsem ho tu neviděla. Do karamelově opáleného obličeje mu padaly jemné, trochu delší, světle hnědé vlasy. Na chvilku se naše pohledy setkali, spatřila jsem jeho překrásné, důvěrně známé, smaragdově zářivé oči.  Nikdy jsem tak výraznou zelenou neviděla a zároveň jsem si byla jistá, že je znám. Usmíval se, viděla jsem jeho dokonale bílé zuby, jako z reklam na zubní pastu. 

Otočila jsem se zpět než se náš pohled spojil. Už tak mi bylo divné, že mě viděl, jak si ho prohlížím. Raději jsem se zadívala na tabuli a hbitě si doplňovala zápis, který mi chyběl.