Dimidium

Každému, co si zaslouží

Probudily mě dva hádající se hlasy. Snažily se být potichu, ale stejně jsem měla tak neklidné spaní, že mě jejich hovor probudil. Nemohla jsem otevřít oči, víčka jsem měla strašně těžká. Spokojila jsem se tak pouze se zvukem, do kterého když jsem se zaposlouchala, poznala jsem, kdo to mluví.

„Měl jsi ji hlídat, ne se s ní vyspat!" hřměl první hlas. Will musel přijít a vidět Fabiana, na kterém jsem ležela, jak mě objímá. Cítila jsem, jak mu pode mnou buší srdce rychleji než obvykle, očividně se musel Williama bát. Nikdy jsem si nevšimla, že by to mezi nimi bylo tak špatné, aby se jeden druhého bál.

„Byla úplně mimo a poprosila mě, abych si k ní lehl. Nespal jsem s ní, ona jen lépe usnula." pronesl nevinně Fabian. Musela jsem se mírně odtáhnout, aby se Will třeba mohl s ním vyměnit.

„Ty jsi takový kretén. Zneužít její slabosti ve svůj prospěch, jak ubohé!" Měla jsem dost Willova chování, když jsem já chtěla, aby si ke mně lehl. Snažila jsme se vymyslet, jak ho odsud dostat, aniž bych musela ukázat, že jsem vzhůru. Uvědomila jsem si, že mám noční můry. Nechtěla jsem Williamovi ublížit, ale strašně mi vadilo, že se do Fabiana naváží. Nemůžu ho nechat křivdit Fabianovi. Cukala jsem sebou, schválně nejdřív jen jemně, ale pak jsem se začala cukat silněji. Moje tělo se svíjelo v hraných křečích a já jsem rychleji dýchala. Najednou jsem zalapala po dechu a vykřikla: „Fabiane!" Ihned mě chytl za ruku a začal šeptat uklidňující slova. Pomalu jsem se začala uklidňovat, jen jsem se přivinula k němu a lehla si do jeho náručí.

„Jestli kvůli tobě zemře rukou svého otce, Fabiane, zaručuji ti, že tentokrát tě už ani Ďábel z pekla nedostane." slyšela jsem, jak se otevřelo okno a následné šustění křídel, jak William odlétal. Nevěděla jsem, kam letí, nebo jestli se jen přesunul ven, aby nás nemusel vidět, ale rozhodně byl pryč. A je to moje vina.

Otevřela jsem oči, Fabian mě sledoval s jistou něhou v očích. Nikdy jsem si něčeho tak krásného  v jeho očích nevšimla. Nikdy dřív se tak na mě nedíval. To ho k tomu musela dohnat až má smrt?

„Ahoj, krásko. Jak se cítíš?" pohladil mě po tváři, políbila jsem ho na ruku. Cítila jsem se překvapivě dobře.

„Je mi mnohem lépe, jak dlouho jsem spala?" zeptala jsem se. Neměla jsem ponětí, po jaké době přišel William vystřídat Fabiana, ale venku stále byla tma. Fabian se podíval na mobil, nepříjemně mi to svítilo do tváře, oproti záři měsíce mi přišlo světlo mobilu jako písek do očí. Když si toho Fabian všiml, zhasl mobil.

„Asi pět hodin." políbil mě na čelo. „Jsem rád, že je ti lépe, lásko." poslední slovo zašeptal. Zdálo se mi, že se bojí mi tak říkat. Jenže mnou to prohnalo příjemné teplo, chtěla jsem tohle zažívat pořád. Potřebovala jsem tenhle pocit.

„Zopakuj to, prosím." špitla jsem mu do ucha, chtěla jsem, aby takhle říkal jenom mně. Už nikdy mu nedovolím říct tak komukoliv jinému. Chtěla jsem, aby jeho city byly skutečné, abychom mohli být spolu. Co když jsem celý minulý život milovala špatného bratra? Co když mé nové já patřilo Fabianovi? Co když mě ovlivňovaly vzpomínky na staré já?

„Lásko, miluji tě." políbila jsem ho na rty, byly to ty nejsladší na světě. Jak jsem si mohla myslet, že miluji Williama, když se takhle cítím s Fabianem?

„Fabiane, myslím, že jsem si zvolila špatně. Rychle jsem skočila na tvého bratra a jeho kouzlo. Ale moje srdce chce být s tebou. Miluji tě."

„A proto ti musím říct pravdu, jak jsi zemřela a jak se má křídla změnila. Asi jsi to nikdy neslyšela, protože William ti to nechtěl říct. Měl moc dobrý důvod. Nemilovala bys nás, ani jednoho."

„Řekni mi pravdu, hned!" odtáhla jsem se, protože jsem cítila, co přichází.

„Elo, my jsme tě zabili oba dva. On potřeboval pera z tvých křídel, jenže když někdo to pero vlastní, ovládá anděla. Sebral ti celkem čtyři. Dvě každé barvy. Jenže pak jediná možnost, aby skrz tebe neovládal všechny, musel jsme tě zabít. Věděl jsem, že mi to nikdy neodpustíš. Ale pro mě bylo mnohem horší, že bys byla jen panáček na jeho šachovnici..."

„Tohle všechno mění, Fabiane. Nezasloužíš si být Padlý a já se postarám o tom, aby to tak nezůstalo." Ale nejdřív se musím vydat osudu. Vstala jsem, překvapivě mi už nebylo špatně. Popadla jsem se stolu dýku a rozběhla se ven z okna. Ve vzduchu jsem spojila ruce, objevila se má křídla připravená na let. A ten bude hodně dlouhý...

  „Elo! Nedělej to!" křikl za mnou Fabian, ale bylo moc pozdě. Obrovskou rychlostí jsem se hnala na místo, kde mohu vyřešit veškeré věci ohledně této nespravedlnosti...

Odpusť mi, ale takhle to nenechám. Každému, co si zaslouží. Najdi mě a zachraň, až to bude třeba.

Krátká a na dlouhou dobu poslední... Chytila jsem spisovatelský blok, takže se k tomuto příběhu vrátím, až budu vědět, jak dál :) Děkuji vám za všechno ;)