Dimidium

Pravda a magie(K5,Č5)

Nic, celou dobu tu sedí a snaží se mě donutit promluvit všemožnými otázkami. Neboj se, nehnul se z gauče. Ujistila jsem ho, doufala jsem, že mi věří. Nechtěla jsem mu říkat pravdu, zlomilo by mu to srdce. 

Stejně je ti to souzeno, jednou se spojíš s tím, kdo ti v hlavě mluví. Jeho hlas se mi ozval v hlavě, musel odseknout cokoliv, aby mě k sobě dostal blíž, přitom nevěděl, jak moc mě to odpuzuje. 

V tom případě mám pro tebe novinku, ty se mi v hlavě neozýváš. Přestože mě musel slyšet, nedal to na sobě nějak najevo, jenže jsem viděla, jak se napjal. Myslel si možná, že lžu, ale asi tušil hluboko uvnitř, že nemám jediný důvod (mimo mého odporu) ke lhaní. Jen se díval na Willa, o mně jeho pohled zrovna neměl zájem. Podívala jsem se na hodiny, bylo skoro půl šesté, stále jsme měli dost času na... 

Tak proto jste vstávali tak brzy? Chtěli jste se milovat? Pardon, že kazím plány. Tentokrát jsem si byla jistá, že mluví jen v mé mysli. Ušklíbl se znechuceně, jako by se mu udělalo špatně od žaludku. 

Špatně, chtěli jsme si promluvit. Bez tebe, chápeš? Ne, na to jseš moc sebestředný. Odsekla jsem mu, přesto si dál mlel svou, čímž mou urážku jen potvrdil. 

„No, nebudu vás rušit hrdličky. Užijte si tu hodinu, než začne škola. Sejdeme se tam." Usmál se na Willa, ale mně poslal úplně něco jiného, když se při odchodu podíval na mě. 

Užij si hezké chvíle s ním, moc jich nebude. Snažila jsem se potlačit chlad uvnitř mně, ale nedokázala jsem to a otřásla se. On nedovolí, abych byla s ním. Osud nám náš vztah překazí a on moc dobře ví, jak se to stane. Najednou jsem se nedokázala udržet na nohou, jak zmateně jsem se cítila. Pomalu jsem padala k zemi, nebýt Willa, možná bych tam i dopadla. Všechno, co jsem si doteď myslela, že je nemožné, se stalo skutečností. A nic nedokáže vrátit čas. 

„El? V pořádku?" Will se skláněl nade mnou, kolem hlavy se mu leskly jako svatozář světle hnědé, skoro zlaté vlasy. Viděla jsem rozmazaně, bolela mě hlava. Bolest ze všech stran zaháněla všechno zdánlivě neskutečné pryč z mé hlavy, daleko od dnešní reality. Nevěřila bych, že to kdy řeknu, ale byla jsem za tu bolest ráda. Přikývla jsem, bolest se ztrojnásobila, na jeho položenou otázku. Pokusila jsem se vstát, stále jsem nebyla schopná zaostřit a motala jsem se po pokoji, nedokázala jsem své tělo ovládat. Will mě podepřel a odnesl k posteli, do které jsem s bolestivým nárazem spadla. Každý by si musel představit něco jiného než bolest, třeba rauš, aby mě pochopil, proč si ji způsobuju schválně sama. Radši jsem zavřela oči, opojná bolest byla hned první, co jsem ucítila. Přitékala ke mně z rukou, přestože jsem nic nedělala. Jen jsem tam ležela se zavřenýma očima a přemýšlela.

Pomalu se mi v hlavě sestavovala fakta, zatím co moje tělo prožívalo neskonale dokonalou bolest, dodávající mi sílu a sem tam něco zaregistrovalo. 1. William je Poloviční. 2. Je to nebezpečná rasa míšenců obou stran. 3. Narodil se v roce 1386. 4. Viděl mě umírat. 5. Žila jsem v minulosti. 6. Netuším, co jsem, ale jen ne člověk. 7. Jsem Dimidium. 8. Osud pro mě nemá dobrý konec.

Dobře, základ bych asi měla. Vrátila jsem se do vnímání reality, jak se zdálo, Will pochopil, co dělám a nechal mě přemýšlet, jen se posadil na postel. Přisedla jsem si k němu a nechala se obejmout, potřebovala jsem jeho blízkost, aby se vzpamatovala. A abych se zbavila toho hnusného pocitu, který mě naplnil, když mě Fabian políbil. Nechuť, ale zároveň i známost. Jako by v tu chvíli se mnou nebyl ten krutý hajzl, který tu hrál na svého bratra nějakou hru. V ten vzácný moment se znovu stal sám sebou, milým a hodným bratrem, jak pro mě, tak i pro Willa, tak jak jsem si ho pamatovala do jeho podlé zrady. Co se tam stalo? Co ho donutilo být takový, jaký je teď? Zlomila jsem mu snad tehdy srdce? Proto mě políbil? Protože to tehdy nestihl?