Dimidium

Změna a krev (K7, Č2)

Rozhodla jsem se jít nejdřív domů. Celou cestu jsem běžela, nebyla jsem si jistá, kolik mám ještě času. Doma jsem si sedla k počítači a podívala se, v kolik hodin zapadá slunce (Díky Google, ty víš prostě všechno). Západ trvá jen chvilku a slunce by mělo zapadnout už v pět hodin! Teď je půl páté, budu muset spěchat, jinak to nestihnu. Na nic jsem nečekala a vydala se na cestu. S sebou jsem si vzala jen lahev vody, nic jiného jsem nepotřebovala.
Chvilku jsem jen šla, ale jakmile jsem se dostala na konec ulice, kde končila obytná zóna, rozběhla jsem se. Ulice možná byla označená jako slepá, jenže pro lidi jako já ne. Vešla jsem do hlubokého lesa, sem nikdo nechodil. Vyprávěla se totiž pověst o jeho kouzelné moci. Nikdy jsem na to nevěřila, ale nyní jsem všechno viděla úplně jinak. Všechno jako by zářilo a sem tam se vynořil nějaký hmyz, který světélkoval. Nenechala jsem se novým viděním zastrašit a pokračovala hlouběji, běžela jsem sice rychle, ale neubývaly mi síly. Jen jsem rychleji dýchala a moje krev se valila žilami jako o závod. Předpokládala jsem, že tahle vytrvalost také patří mé andělské stránce, nikdy dřív bych takhle rychle takovou dálku neuběhla, ani kdyby mě honil medvěd.
Při běhu jsem se rozhlížela, abych si byla jistá, že mířím správným směrem. Kolem mě byl všude jen les, nikde žádná cestička ani nic jiného. Jak už jsem řekla, lidé sem prostě nechodí. Doběhla jsem k potoku, byla jsem už v půli cesty. Najednou jsem si uvědomila, kde to jsem. Už jen kousek... K vodopádu! To tady se setkala Krvák a Hvězdička! Jen necelý deset kilometrů od mého domu! Pane bože.
Měla jsem sice namířeno jinam, ale nemohla jsem odolat. To místo, kde se setkali se mi vrylo do paměti. Stejně jako všechno ostatní z jejich setkání. Netušila jsem, kolik mám času, ale rozhodla jsem se riskovat. Musím to tam vidět.
Nohy mě vedly na správným směrem, pomalu jsem les začínala poznávat. Opravdu se to stalo tady, nemohu tomu uvěřit. Potok šuměl jen jemně, na podzim v něm nebylo moc vody. A pak jsem se najednou zastavila. Byla jsem na správném místě, tady se ti dva setkali. Rozhlédla jsem se, ale nic podezřelého jsem neviděla. Jen na první pohled. Když slunce trochu kleslo, posvítilo na předmět, který se válel ve spadaném listí. Zvedla jsem ho, hned mnou projela vlna neurčité energie. Bylo to těžítko z měsíčního kamene, viselo na stříbrném řetízku, houpalo se mi v ruce. Dívala jsem se na něj dlouho, hodně mě zaujal předmět plný magie, i když je to jen těžítko. Najednou někde za mnou praskla větvička, otočila jsem se tím směrem, řetízek jsem si radši schovala pod tílko. Nikde jsem nikoho neviděla, svedla jsem to tedy na lesní zvěř a pokračovala nahoru k vodopádu. Jestli se aspoň tam nedostanu včas, moje přeměna může někoho ohrozit. A to rozhodně nechci (zase ve mně vládne andělský instinkt).
Rozběhla jsem se, měla jsem už jenom několik minut. Najednou se přede mnou zjevil malý, asi třímetrový vodopád. Padalo z něj jen málo vody po zeleném kamení, všimla jsem si, že listí ucpalo přítok vody. V tu chvilku jsem proklínala svou dobrou stánku, protože mě přesvědčila, že použít v tomhle neznámém lese své schopnosti není ani trochu nebezpečné. Rozhlédla jsem se kolem dokola, nikde nikdo. Začala jsem se soustředit na listy, jedna hrst se zvedla a já ji opatrně položila mimo potok a vodopád. Voda se hned začala valit víc, stále to však nebyl takový šum, jako jsem si pamatovala ze vzpomínek. Vyšplhala jsem se nahoru, za vodopádem byl velký rybník. Na jeho pravém břehu byl malý palouk, kde bych se mohla v klidu přeměnit. Pak byl samozřejmě o několik metrů dál les, který obklopoval i zbytek břehu. Bezpečné místo, aspoň doufám.
Otočila jsem se zpět, ale pod vodopádem někdo stál. Trochu jsem se lekla, zarazila jsem však výkřik. Postava ke mně zvedla oči, když mě rozbolela hlava. Podívala jsem se k rybníku, slunce už se pomalu ztrácelo. Poslední šance dostat se na palouk, jinak se změním před ním. Rozběhla jsem se, jenže tentokrát pro mně byl každý krok utrpení a skoro jsem neběžela. Bolest se mi rozlévala do pravé poloviny těla. Podívala jsem se na svou ruku, žíly na ní byly plné černé tekutiny. Už to začalo. Celá páteř byla najednou jako v křeči, což mě zastavilo na kraji palouku. Nemohla jsem se ani pohnout, zhroutila jsem se na zem. Všechno mě pálilo, měla jsem pocit, že se mi žilami žene samotný pekelný oheň, bolest byla k nevydržení. A pak se to stalo, slyšela jsem nechutný praskot a zvuky trhání, ne látky mého tílka, ale mé kůže. V tu chvilku jsem vyjekla, přísahala bych, že pera na mém druhém křídle jsou ostré jako břitva. Ještě chvilku jsem trpěla, než přeměna skončila. Oddechla jsem si, válela jsem se na mokré trávě, která mě šimrala po celém těla. Úleva uklidňovala mé rozbouřené srdce, pomalu jsme si připadala lépe. Zvedla jsem se, jen opatrně, nebyla jsem si jistá, jestli jsem už schopná pohybu. Na pravé ruce se mi teď rýsoval černý řetízek, který ve mně vyvolával spíš pocit děsu, než mírumilovnost jako první znamení. Dokonce i pentagram na vnitřní stan zápěstí i přes krásné zdobení působil hrůzostrašně.
„Andílek se nám zatoulal?" zasyčel za mnou odporný hlas, který se mi vryl už dříve do paměti. Krvák.